„Přátelé, omlouváme se!“ volá bez mikrofonu do na chvíli utišeného publika klávesista František Bořík, když spolu se zpěvákem Vítem Starým vylézá na opuštěné pódium. Ne, není to snad up show ani improvizovaný unplugged koncert, ale další standardní zastávka aktuálního turné k desce Po půlnoci, které je jinak poměrně opulentní. (Recenzi úvodního koncertu šňůry čtěte v článku Mandrage odehráli strhující show, unesla by i sportovní halu.)
Vysvětlení této netypické situace musíme hledat o pár desítek minut dříve. Svůj set odehrál písničkář Jakub Ondra a Mandrage se chystají na svůj koncert. Rozhovor pro místní rádio, vtípky v šatně, běžná rutina. Přiznaná nervozita z prvního koncertu je ta tam.
Ještě aby ne. Kapela odehrála na stejném místě koncert i den předem, vše klaplo, setlist je zažitý, šlape to skvěle. Není důvod se čehokoliv bát.
Jenže pak přijde muzikantova noční můra. V úvodu první písně – singlu Motýli – vypadne zvuk. A nahodit se ho nepovede dalších padesát minut.
Vít Starý na koncertu Mandrage v brněnském Sono Centru (15. února 2018)
Ve chvíli, kdy před natěšené publikum nastupují Starý s Boříkem a snaží bez pomoci reproduktorů promluvit, zbývá do druhého začátku koncertu ještě téměř půlhodina. Což je v koncertním životě něco jako věčnost.
Mandrage s sebou vozí světelné tabule, které samotné váží tunu, během koncertu se metá reflektory po davu, střílí se konfety a vypouští dým. Až se show konečně rozjede, technici jednotlivé efekty zapojují jen velmi opatrně. I později večer jen krčí rameny – Nevíme, jestli byl problém u nás, nebo v klubu. Netroufali jsme si systém přetěžovat, aby zas všechno nespadlo. A ta slova doprovází nevyřčená naděje, že v sobotu v Ostravě bude už vše v pořádku.
A stejně je na tom kapela. Pochopitelně. Když při každém kile na kytaru, úderu do bicích či slabice vyřknuté směrem k mikrofonu očekáváte nový výpadek, na sebejistotě vám to nepřidá.
O tomhle koncertu se později v šatně rozhodně nemluví v superlativech. Zpěvák tu a tam popletl sloky, někdy Vítovi Starému úplně vypadl text a v jednu chvíli se to rozhodl zahnat aspoň komediantstvím… a vyválel se za zpěvu refrénu po zádech na pódiu. Ale větší či menší kiksy přiznal asi každý.
Kromě hitů, které samozřejmě na fanoušky fungují vždy a všude, ovšem atmosféru večera zachránil jeden nečekaný faktor. Příznivci sami.
Celou dobu čekali spořádaně na to, až kapela vyřeší své technické trable. Žádostí o vrácení vstupného bylo pomálu a jediná zdokumentovaná rvačka snad se zpožděním neměla souvislost. Pozdě příchozí naopak s povděkem kvitovali, že o nic nepřišli, zašli si na bar a zařadili se mezi ostatní trpělivě vyčkávající. A potom všichni reagovali s energií, jako by se nic strašného nestalo.
To je neskutečně dobré publikum, smekám před nimi, říkám v backstage Starému, když se zjeví na pár desítek vteřin před dvěma přídavky. „Ani jsem netušil, že takové publikum máme,“ odpovídá. „To jim budu muset říct!“
V závěru show už se vše vrátilo do zajetých kolejí včetně slibované bombastické výpravy. A po koncertě se had fanynek čekajících na podpis vinul klubem jako pokaždé.
Nakonec se z druhého brněnského koncertu stal příběh oddaného publika, které celý večer vlastně zachránilo. Takže přes možné původní roztrpčení vlastně všichni včetně muzikantů odcházeli spokojení.
