Písně o mrtvých dětech psal Mahler v prvních letech 20. století na texty básníka Friedricha Rückerta, který v nich dává průchod smutku nad úmrtím svých dvou dětí. I Mahlera mělo o pár let později postihnout stejné neštěstí, ostatně v dětství přišel o mladšího bratra. Vysoká dětská úmrtnost v důsledku nemocí a absence antibiotik a dalších léků a vakcín zkrátka patřila ke každodenní realitě zdejšího území ještě v době, která není relativně tak vzdálená…
Přes všechnu svou depresivnost je pětice písní prostě krásná: svou hloubkou, zvláštním lkavým zvukem, který dodávají například hoboj či fagot, ale i určitým zklidněním v závěru. Dojímá i dnes, kdy máme vymoženosti, o jakých se Mahlerovi, natož Rückertovi nesnilo.
Zpěv, který není jen na efekt
Třebaže obsah je vyprávěn z pozice otce, cyklus zpívají i pěvkyně. Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov přivedl nedávno do Prahy mezzosopranistku Fleur Barronovou, která má dle životopisu pestré kořeny – narodila se v Severním Irsku, její matka pochází ze Singapuru, dětství prožila v Hongkongu, pak žila v New Yorku, kde studovala.
Od prvních tónů uchvátila jedinečným hlasovým materiálem, temně zářivým, který má navíc výtečně zvládnutý. Do Mahlera ho vložila s plnou, ale nenásilnou intenzitou. Zněl bohatě ve všech polohách včetně nádherných hlubokých tónů, kterých je ve skladbě dost. Nebylo to však jen vnějškové zpívání na efekt, pěvkyně fráze pružně rozvíjela a propojovala se slovy.
Je to ten druh zpěvu, kdy člověk s napětím čeká na každý další tón, každou další frázi a nemůže se jich nabažit. Jen tu a tam mne napadlo, že se Barronová svým bolestným patosem přece jen přiblížila k hranicím, za nimiž se pláč do sebe obráceného zdrceného rodiče mění v – dejme tomu – jevištní nářek zrazené operní milenky…
Orchestr tu samozřejmě neplní jen roli doprovodu, sám leccos sám vypráví a doříkává. Byčkov byl s pěvkyní na stejné vlně, hlediště zaplavila silná emoce, jakoby vedená jedním tahem a podpořená vší sytou barevností jednotlivých nástrojových skupin a hráčskou brilancí.
Druhá interpretace byla jiná. Také (ale nejen) proto, že poslouchat sólistku z desáté řady v Dvořákově síni Rudolfina je něco jiného než z balkónu Smetanovy síně Obecního domu, kam byli 5. března usazeni novináři na „konkurenčním“ koncertě Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK a dirigenta Tomáše Netopila.
To je snad jediné místo v tomto sále, kde si lze komplexně, tedy opticko-akusticky, vychutnat hru orchestru jako celku. Méně však sólové výkony, jmenovitě pěvecké, zvlášť pokud by člověk chtěl navíc vidět interpretům i do tváře (Praha opravdu potřebuje nový koncertní sál…).
Bezprostřední kontakt se sólistkou, v tomto případě v Česku žijící rodačkou z Čečny Bellou Adamovou tedy chyběl, i tato pěvkyně má však naštěstí nosný hlas, který se volně nese. Ale zase jiný než Barronová. Je o něco lehčí, ne tak mocný a při všem žádoucím mezzosopránovém zbarvení o odstín světlejší.
Její podání bylo technicky rovněž na výši, výrazově o něco jemnější, lyričtější. I Adamova má působivé hluboké tóny, víc však utkvěla v paměti její schopnost přecházet do jemných, ale pořád znělých pianissim a pohnutě vyprávět obsah, aniž by „zahrozila“ operou, byť má dramatické nadání.
Celkový dojem byl jakoby prosvětlenější, snad i víc směřující k smířlivému podtextu posledních veršů. Ty vyznívají v tom smyslu, že nyní už dětem nic nehrozí, protože je chrání boží ruka a na nebesích pokojně spí jako doma u maminky.
Orchestr FOK nemá tak atraktivní a osobitý zvuk jako Česká filharmonie, ale Netopil to vyvažuje důrazem na detailní práci a muzikalitou. I doprovod byl tedy v porovnání s předchozím koncertem jakoby průzračnější a lyričtější.
Takže zatímco pojetí Byčkova a Barronové by se dalo přirovnat k velkolepé, ne však pompézní tryzně za dětské oběti (jež ostatně zná i dnešní doba), tak přístup Netopila a Adamové zase ke skromnějšímu a meditativnějšímu, ale citově pořád silnému obřadu. A v tom spočívá kouzlo interpretace – v různosti individualit. Obě pěvkyně jsou navíc mladé, jejich přednes může dál vyzrávat.
Depresi léčí Itálie i Pohádka
Skladbu působící depresivně je dobré obklopit něčím kontrastním. Semjon Byčkov pro Mahlera vybral řekněme symbolické „sousedy“. Na úvod předehru k Tannhäuserovi od Richarda Wagnera, kterého s Mahlerem leccos spojuje, ale i rozděluje. Filharmonie ji zahrála s velkooperním leskem a zpěvným měkkým zvukem, vyzdvihnout nutno zvláště dechovou sekci.
Druhou půli večera odlehčila Symfonie č. 4 „Italská“ od Felixe Mendelssohna Bartholdyho, vzletná raně romantická skladba, v níž se německá kompoziční tradice mísí s italskými melodickými kouzly, jež autor vstřebal během cest po Itálii. Lehké a svěží provedení, plné energie a espritu a velké zvukové kultury bylo skvělým závěrem koncertu.
Tomáš Netopil zase ve volbě dalších čísel očividně spíš sledoval hudební náladu. Mahlerovi předřadil Adagio pro smyčce od amerického skladatele 20. století Samuela Barbera, který jej napsal ve třicátých letech a které díky jímavému charakteru začalo sloužit při různých smutečních příležitostech.
V zásadě jednoduchá melodie se postupně rozvíjí a stupňuje a může zapůsobit i jako jakási prodloužená ruka Gustava Mahlera do dalších desetiletí. Pečlivě provedená skladba tak splnila úlohu vstupního můstku do Mahlerova světa.
Z něj pak dirigent publikum zavedl do křehké romantiky – do Pohádky od Josefa Suka, známé i díky filmu Radúz a Mahulena. Skladbu obsahující mimo jiné slavné houslové téma lásky hlavních hrdinů, scénu Hry na labutě a pávy nebo závěrečné vítězství lásky orchestr zahrál s romantickým půvabem, odlehčeně a s lyrickou noblesou, která se postarala o rozjasnění a katarzi. Nakonec i v tomto díle jde o úvahu nad životem a smrtí, byť v pohádkovém hávu.
