Jak vznikal program vaší rezidence na Dvořákově Praze? Předpokládám, že jde o průsečík vašich přání a potřeb festivalové dramaturgie...
Měla jsem pro svou rezidenci opravdu velkorysé podmínky. Dramaturgickým přáním bylo obohacení festivalové řady Dvořák Collection o vybrané Dvořákovy písně. To splním s velkým potěšením hned na prvním koncertě své rezidence, což bude sólový recitál. Jiné Dvořákovy písně nabídnu v neobvyklém a krásném aranžmá na koncertě s komorním ansámblem, večerem mladých talentů upozorním i na aktivity svého nadačního fondu, představím se i s orchestrem a s barokním repertoárem. Ve zmíněném recitálu spolu s Dvořákem zazní hudba Janáčkova a Schulhoffova, také Rachmaninov a Bartók. Právě jejich písňové cykly vyžadují skutečně virtuózní klavírní doprovod, takže moje volba byla jasná: Kirill Gerstein.
Tento pianista je jedním z vašich tradičních hudebních partnerů. V čem je spolupráce s ním inspirativní, jaký je to pianista z pohledu zpěváka?
Asi se to moc neví, ale Kirill nevystudoval pouze klasický klavír, prošel i studiem jazzové hudby. Je to mimořádně spontánní a intuitivní hudebník. Díky tomu – i když samozřejmě společně zkoušíme – se při koncertech oba rádi inspirujeme kouzlem okamžiku, mnohé věci vznikají přímo na místě a interpretace je tudíž pokaždé trochu jiná. Moc mě to s ním baví!
Začíná Dvořákova Praha. Nabídne koncerty Kožené i Jakobína s Plachetkou |
Další večer se setkáte s Kvartetem České filharmonie a mimo jiné provedete některé Dvořákovy písně v netradiční úpravě. Jak vznikla a čím je pro vás zajímavá?
Přilákat posluchače na tradiční písňové recitály je složitý úkol. Mají zkrátka menší publikum a pořadatelé se jim proto tak trochu vyhýbají. Když jsem asi před dvanácti lety koncipovala program své evropské rezidence v Londýně, Hamburku, Lucemburku, Frankfurtu a v Praze, hledala jsem někoho, kdo by dokázal píseň respektovat a zároveň ji nabídnout posluchačům v atraktivnějším formátu. Simon (Simon Rattle, dirigent a manžel Magdaleny Kožené, pozn. red.) mě tehdy upozornil na Duncana Warda, vynikajícího anglického dirigenta a skladatele. V jeho skvělé úpravě Dvořákovy písně doprovází neobvyklé a zvukově příjemně barevné obsazení – klavír, smyčcové kvarteto, flétna a klarinet. Funguje to skvěle, a nejen na pódiu: před sedmi lety jsme písně v Duncanově úpravě nahráli s mými hudebními přáteli pro label Pentatone na CD Soirée a prý se stále prodává velmi dobře.
V rámci své rezidence též představíte dvě mladé zpěvačky a dva mladé zpěváky. Jak jste si je vybrala a co jste společně pro diváky připravili?
Na ten večer se velice těším. Už jsem zmínila, že na jednom z koncertů rezidence chci představit aktivity svého nadačního fondu, mezi které patří také podpora talentů. Mladé zpěváky jsme vybíraly společně s mou milou kolegyní Simonou Šaturovou, a to na základě osobních doporučení a dodaných nahrávek. Dramaturgii večera jsem sestavila tak, abych respektovala repertoár vybrané čtveřice talentů a zároveň akcentovala českou hudbu, opět s Antonínem Dvořákem v čele, takže se někteří z nich museli speciálně pro festival naučit i nové skladby. Mentorkou jim byla Simona, intenzivně pracovali také s korepetitorem Ahmadem Hedarem. Ráda bych ocenila vedení festivalu za osvícenost, kterou projevuje zařazením podobného formátu koncertu do hlavního programu!
Zmínění talentovaní pěvci začínali se zpěvem na ZUŠkách, které váš nadační fond také významně podporuje. Ten letos slaví deset let. Nakolik splnil vaše původní představy? Či je dokonce překonal?
Za těch deset let jsem především poznala, že systém základních uměleckých škol je pro dnešní společnost mnohonásobně důležitější a významnější, než jsem na začátku vůbec tušila. Podařilo se vybudovat skvělý profesionální tým, který vede výjimečně schopná Irena Pohl Houkalová. Ve spolupráci s většinou ZUŠek jsme zvládli vybudovat jednu z největších kulturních akcí v republice – festival ZUŠ Open, vytvořit programy na podporu znevýhodněných dětí, talentů, podporu učitelů a stále se rodí další a další krásné projekty. Samozřejmě mě to moc těší, nabíjí mě sledovat tolik dětí, pro které je umění přirozenou součástí života. Díky aktivitám fondu přijíždím a budu přijíždět také častěji domů do České republiky. A to je pro mě také čím dál tím důležitější.
 |
Vy sama se také nějak zapojujete přímo do výuky? Nebo je to těžké skloubit s vlastními pracovními závazky? Umíte si nicméně představit, že byste jednou učila či pořádala mistrovské kurzy?
Zatím neučím, a to z časových důvodů. V budoucnu to rozhodně nevylučuji, ale teď bych se učení nemohla věnovat natolik, aby mi to dávalo smysl. Potvrdila jsem si to letos v létě, kdy jsem jako host navštívila Letní školu pro pedagogy pořádanou právě nadačním fondem. Sledovala jsem kolegy při práci a můžu jen zopakovat: dobře učit nemůžete tak, že si k tomu odběhnete mezi zkouškou a koncertem, musíte se tomu věnovat naplno.
Svoji rezidenci na Dvořákově Praze zakončíte barokním večerem. Jak se těšíte na spojení dirigenta Andrey Marcona a České filharmonie? Ta už nejednou předvedla, že při správném vedení je schopna výborně zahrát i předromantickou hudbu…
Samozřejmě, že se těším. S Andreou spolupracujeme více než dvacet let, zažila jsem ho v čele řady ansámblů, nejen těch „historicky poučených“, a právě i moderní soubory dokázal díky svým mnohaletým zkušenostem a výjimečnému citu pro barokní hudbu doslova strhnout. Věřím, že stejné to bude s hráči České filharmonie!
Je nějaká operní role, kterou jste ještě nezpívala a kterou byste si chtěla přidat do repertoáru?
Hlas se mi v poslední době rozvinul ve vyšších polohách. Sama jsem zvědavá, kam bude v budoucnu směřovat. Mám jeden konkrétní sen, a tím je zazpívat a zahrát Emílii Marty v Janáčkově Věci Makropulos.
Zajímají se vaše děti o klasickou hudbu a operu, nebo si jdou jinou cestou?
Moje tři děti jsou určitě muzikální, ale (možná částečně i z nějakého rebelství patřícímu k jejich věku) je klasika příliš nezajímá. Ráda pozoruji, jak se propracovávají od popu a rapu k jazzu; výběr toho, co poslouchají, je čím dál tím sofistikovanější, takže ani klasiku bych u nich do budoucna nevylučovala.
Zatímco v Brně vystupujete i na jevišti, v Praze jsme vás v Národním divadle v žádné inscenaci dosud neviděli… Je nějaká naděje, že se to změní? Třeba s příchodem nového vedení?
Ano, už máme velmi konkrétní a krásné společné plány na přelom jara a léta 2029, víc ale teď neprozradím!
