Co náleží devadesátkám, nechme této dekádě. Nevolejme zpět duchy minulosti v podobně eurodanceových obskurností, o boybandech nemluvě. Není nic trapnějšího než když si pánové snaží hrát na hochy, kteří před lety lámali dívčí srdéčka a naskakují na vlnu nostalgie. Jenže co s tím, když člověku tahle – dnes už jen – trojka pila krev už tehdy a žádnou nostalgii v jejich comebacku nepociťuje?
Děti, rodinné hodnoty, rozesmáté tváře, jakože spontánní blbnutí. Prostě žádná konzervatoř, ale máme se rádi.
