RECENZE: EvoLucie noci upije. Návrat Lucie není na jeden poslech

Konečně jsme se dočkali. Album EvoLucie vydala kapela, která si stále drží status jedné z největších tuzemských porevolučních senzací, po opravdu dlouhé době. Lucie úspěšně navázala tam, kde před šestnácti lety skončila s albem Dobrá kočzka která nemlsá.

Kapela Lucie | foto: Ondřej Pýcha

Daly by se nejspíš napsat celé slohové práce o tom, jak Fénixovy slzy jsou nové Zkamenělé dítě a nálada písně Já jsem pan Petr Monk zase připomíná skladbu Vendemiaire z předchozí desky Dobrá kočzka která nemlsá, ale bylo by to trochu mlácení prázdné slámy.

EvoLucie

75 %

Autor: Lucie

Nová deska EvoLucie prostě je Lucie se vší rozmanitostí, kterou kapela do své tvorby dávala vždy. Hudebně navazuje spíš na zmíněné album z roku 2002 než na legendární muziku z 90. let. Nejspíš i díky spolupráci se zahraničními producenty a bezprecedentně dlouhému času na přípravu zní po zvukové stránce lépe než kdy předtím. Zlí jazykové budou tvrdit, že tu chybějí hity, ale ve srovnání se songy typu Ameriky či Černých andělů, jež se posluchačům vryly do paměti, by každá novinka vyšla zkrátka.

První koncert aktuální šňůry v Ostravě navíc potvrdil, že třeba původně trochu vysmívaný „letní“ singl Takhle tě mám rád funguje naživo dokonale. A skladba Nejlepší, kterou znám je přesně ten typ „oplodňováku“, který publikum žádá. Jasně, srovnání s legendární písní Chci zas v tobě spát asi nesnese, ale druhou Hey Jude už taky nikdo nenapsal.

Nicméně autentický rukopis Lucie jako celku i jejích jednotlivých členů tu je znát. Stejně tak fanoušci ocení typický souzvuk hlasů Davida Kollera a Roberta Kodyma, který zní vlastně ve většině písní. V některých kouscích dvojici doplňuje ještě decentně do pozadí namíchaný sbor, který nahrávkám dodává trochu vzdušnosti.

Hostů se na desce objevuje řada – od kytaristy Phila X z Bon Jovi po tuzemskou legendu saxofonistu Vratislava Brabence z Plastiků. Nikdo zbytečně nevyčnívá, byť Brabencův part ve skladbě SEX 3 je pamětihodný. Překvapí odrhovačkově veselé pojetí písně 1968. Ale pořád lepší veselý refrén s rýmy jako „krev barví státní vlajky, vržou balalajky“ než patos, který u tématu hrozí.

Lucie – Nejlepší, kterou znám

Občas zarazí rádoby básnické obraty jako „lačnost gilotin“ nebo „teritoriální věrozvěst“. S „ovulací“ a vajíčkem, co „ve svatyni na to čeká“, si Kodym v Pěněženě stvořil píseň, za kterou se po letech může stydět jako dnes za Panice.

EvoLucie patří k nahrávkám, které po prvním poslechu mohou působit rozpačitě. Je potřeba se do ní ponořit pozorně a opakovaně. Lucie tedy posluchačům ještě mnohé noci upije.