RECENZE: Členové Lucie hrají vedle sebe, ale bohužel ne spolu

David Koller oslavil šedesáté narozeniny jediným letošním pražským koncertem Lucie. Byl tahounem, který celé vystoupení držel ve chvílích, kdy padal řetěz. A to se bohužel dělo docela často.

Koller je ryzí profesionál. Za bicími je to neúnavný motor, hlasová forma je rovněž setrvale nadprůměrná. Byť obklopen kapelou Lucie, stále je to spíš solitér, snažící se o alespoň náznakem o nějakou pódiovou show. Parťákem je mu ještě klávesista Michal Dvořák, na němž je vidět, že ho hraní s obnovenou Lucií opravdu baví. U zbylých dvou z klasické sestavy si nejsem zcela jist.

Robert Kodym působil znuděně, odtažitě, jeho hlas má k onomu neodolatelně frackovitém výrazu z let minulých hodně daleko, o mimoidním uvádění písniček raději ani nemluvě. Navíc zřejmě trpí až obsedantní potřebou cpát kytarová sóla, navíc nijak brilantní, i tam, kde to píseň vůbec nepotřebuje. A planeta, z níž k nám zavítal P.B.Ch., stále ještě čeká na objevení a pojmenování.

Zkrátka a dobře, současná Lucie není homogenní celek a na výsledném dojmu je to znát. Pryč je hladová energie, ta tam je erotická tenze a vášeň, kterou do svých nejlepších písniček dokázali dostat. Naštěstí ty skladby jsou natolik silné, že fungují i v takto vlažném provedení.

Začínalo se zhurta klasikou Šrouby do hlavy, následoval přímočarý nářez Lovec, střelec, doktor & vědec a poté mistrovská Chci zas v tobě spát z Kollerova sólového alba. A další tutovky – Daniela, nádherná balada Sen, strojová Pohyby a poté první novinka Takhle tě mám rád z comebackového alba EvoLucie.

Všechno to jsou nesmírně silné songy se silnými refrény, chytlavými slogany, rafinovaně vystavěné, nepodbízivé. A jako takové by si zasloužily být odehrány po společném hraní hladovou kapelou a ne čtveřicí, která prostě netáhne za jeden provaz. Evidentní je to zejména při energických věcech jako Krev a r’n’r, která by měla bourat haly. Jenže u Křižíkovy fontány se nestřílelo z děla, ale pšoukalo z kapslovky.

Lucie

50 %

Výstaviště Holešovice, Praha

28. září 2020

Závan lepších časů přinesla Amerika, zahraná opravdu citlivě, která vygenerovala alespoň nějakou atmosféru, celkem se povedl o Medvídek, ovšem o dvou „ohnivých“ skladbách z debutového alba lze říct snad jen to, že neustávající déšť měl tento večer navrch.

Burcující žár Ohně se jaksi nekonal a Kodymův výstavní kousek Dotknu se ohně postrádal naléhavost a gradaci. Navíc ji Robert Kodym nepříliš logicky uvedl narážkou na Johna Lennona s jeho výzvu k chrastění šperků.

Po tomto koncertu jsem opravdu na rozpacích, zda je návrat Lucie relevantní. Ve studiu se dá zamaskovat leccos, i když zmíněná deska EvoLucie kromě několika hitů přinesla i materiál spíše bezkrevný. Koncert to však odhaluje neúprosně. Toto je čtveřice, kde si každý hraje na svém písečku.