Inscenačně se tato dva roky stará produkce režiséra Dietricha W. Hilsdorfa nevymyká ze současného trendu umanutě se snažícího za každou cenu vyhnout původnímu místu a hlavně času děje, jenže nenabízejícího smysluplnou myšlenku. Jedna z vrcholných oper italského bel canta první poloviny 19. století, jejíž libreto vzniklo podle románu anglického romanopisce Sira Waltera Scotta, kombinací kantability a dramatického výrazu vykresluje portréty několika postav, které drtí nenávist mezi rodinami. Vrcholí scénou šílené Lucie, která neunesla vnucený sňatek, mající zachránit jejího bratra, a o svatební noci ubodala novomanžela.
Gaetano Donizetti: Lucia di LammermoorDirigent: Stefano Ranzani Režie: Dietrich W. Hilsdorf Semperova opera, Drážďany, 18. prosince 2019 |
Dílo původně se odehrávající ve Skotsku 16. století sice není v Drážďanech zběsile přenesené do současnosti, „pouze“ někam na přelom 19. a 20. století, ale kombinace bílé abstraktní scény a černých kostýmů a studených neonových světel je fádní, působí chladně a odtažitě od prudkých emocí, jež lomcují postavami. Rozhodně nevytváří pozadí pro jejich koncentrát – pokud to snad režie zamýšlela. Režisér v tištěném programu tvrdí, že zkoumal Scottovu předlohu i další literární zdroje včetně E.A. Poea či E.T.A. Hoffmanna, proti čemuž se jistě nedá nic namítat, ale ze snahy být chytřejší než schopný libretista Salvatore Cammarano, jenž Scotta zhustil do přímočaré dějové linky, nic výjimečného nepovstalo.
A když, tak zmatek. Z Luciiny společnice Alisy se stala - v libretu jen zmiňovaná - matka titulní hrdinky, z vychovatele Raimonda další bratr Lucie, z něhož režisér udělal hlavu klanu a hlavního strůjce teroru vůči Lucii. Jenže epizodní figurka Alisy nemá dost prostoru, aby v pozměněné podobě zdůvodnila svou existenci, jakkoli v románu je to paradoxně autoritativní matka, která dceru donutí vzdát se vyvoleného snoubence. Raimondo pak u Donizettiho hovoří spíše umírněným než autoritativním hudebním jazykem, v němž se pojí či snad sváří jistý soucit s Lucií s povinností vůči „zaměstnavateli“.
Z celé inscenace si člověk zapamatoval asi nejvíc několik rakví – z jedné hned v úvodu vstane matka, do další je uložen ubodaný novomanžel, v jiné nakonec spočine Lucia. Asi to měly být všechno atributy čehosi, co mělo účinkovat jako „černá romantika“, či „gotická“ opera, ale českému divákovi tak nějak mimoděk pořád naskakovalo funebrácké blues z Limonádového Joea. Tedy až na to, že to nebylo blues.
Role pro slovenského tenora
A to nakonec byla záchrana, protože audiální dojmy byly o poznání lepší. V extrémně virtuózní titulní roli se představila finská sopranistka Tuuli Takala, která upoutala hebkým, sytým hlasem, který nezněl jen jako automat na výrobu koloratur, ale pro vykreslení portrétu nešťastné dívky měl i lyrické kouzlo. Technicky ovšem nezačala nejlépe, v první árii dokonce některé tóny vzala vyloženě špatně, nicméně postupně se zlepšovala a scénu šílené Lucie provedla velmi dobře. Závodila v ní se skleněnou harmonikou, speciálním nástrojem, jenž Donizetti původně zamýšlel použít, ale v divadelním provozu je většinou nahrazován flétnou. Je to však právě skleněná harmonika, která dodává scéně zvláštně přízračný charakter, a evokuje rozdvojenou duši, jejíž část se ocitá mimo reálný svět.
Luciina milence Edgarda zpíval slovenský tenorista Pavol Bršlík (ve světě používající příjmení Breslik), jenž zanechal lepší dojem než když na jaře zpíval v témže divadle německy Jeníka ve Smetanově Prodané nevěstě. Italské bel canto mu sedí lépe, hlas má sílu i ladnost a technickou vyrovnanost. Ladný, mocný zvuk předváděl i ruský barytonista Aleksei Isaev jako Luciin bratr Enrico, i když někdy na úkor plastičtějšího obrazu tohoto muže, jemuž nezbývá, než dotlačit sestru ke kýženému sňatku. Také Georg Zeppenfeld coby Raimondo zpíval krásně oblým a měkkým basem. Připočteme-li k tomu velkou zvukovou kulturu orchestru, který vedl italský dirigent Stefano Ranzani, bylo co si užívat aspoň ušima když už ne očima.
