RECENZE: Lewis Capaldi se předvedl jako lamač srdcí a zdatný bavič

V rámci turné Broken by Desire to Be Heavenly Sent, nazvaném podle chystané druhé desky, vystoupil v pražské O2 areně skotský popový zpěvák Lewis Capaldi. Jeho koncert působil jako stand up proložený tklivými písničkami.

Capaldi je v zenitu své kariéry. Je možná troufalé něco takového tvrdit v okamžiku, kdy za sebou má jedinou desku, ale publikum mu momentálně leží u nohou, což potvrdila i naplněná O2 arena. Daří se mu, nač sáhne. Jeho koncerty jsou okamžitě vyprodané, streamy jeho písní se na příslušných platformách počítají v milionech, ne-li miliardách.

Přitom vlastně netvoří nic světoborného. Průlomový hit Someone You Loved, který v Praze zazněl na úplný závěr, je jímavá balada, jakých jsme už slyšeli a ještě uslyšíme tucty. Jenže v případě Lewise Capaldiho to zkrátka nějakým zvláštním způsobem zabírá.

Odpověď na otázku, proč právě on, leží v jeho koncertní prezentaci. Objektivně viděno je Capaldi všechno jiné než typický idol dívčích srdéček. Pár kilo nadváhy, rozcuch na hlavě, kulaťoučký obličej, trochu připomínající Tomina Jeřábka nebo mladého Meat Loafa. Na pódiu se nemotorně motá jako medvídek, jenže když začne zpívat, je takříkajíc vymalováno.

Ne náhodou je většina jeho písniček pomalých, při nich se totiž jeho převážně dívčímu publiku nejlépe sní o minulých i budoucích láskách. Navíc nějakým šestým smyslem dokáže vycítit, že Lewis ví, o čem zpívá. Většina jeho písní je prožitých, skladbu Forget Me, kterou koncert odstartoval, napsal poté, co se s ním rozešla jeho přítelkyně a jemu nezbylo nic jiného než na Instagramu sledovat její život „po něm“.

Lewis Capaldi nabízí přesně tu emoci, kterou jeho cílovka vyžaduje. Bráno čistě hudebně jde o mnohokrát slyšený pop. Tu máme kousek Keane, onde zas Coldplay nebo podobné ostrovní mainstreamové záležitosti. Nic, co by zkušenějšího posluchače zatlouklo do sedačky originalitou nebo překvapivými momenty.

Lewis Capaldi

60 %

O2 arena, Praha

17. února 2023

V kontrastu s místy až do kýče hozeného dojímání ovšem stojí Capaldiho prezentace ve chvíli, když přestane zpívat a začne mluvit. Rázem je z něj rozený komik, vyzývající „singles“ v davu, ať pořádně zabučí na všechny, kdo přišli „v páru“, předvádějící tu nejtypičtější ukázku britského sebeironického humoru včetně záplavy fucků.

I to je další důvod, proč je Lewis Capaldi tak oblíbený. Nepadá na kolena sám před sebou, působí jako kámoš od vedle, který se rozhodl vypořádat se se ztracenou láskou tak, že o tom napíše písničku. A nějakým způsobem se ta písnička – a nejen ta – zalíbila ohromnému množství lidí.

Je to málem příběh jako ze SuperStar, kdy oplácaný hoch s Tourettovým syndromem došel velké slávy. Příběhy s dobrým koncem zkrátka fungují a i když Capaldiho hudební produkce není zrovna recenzentovým hrníčkem čaje, musí uznat, že to nebyla nuda. I když se chvílemi bavil spíš ve chvílích, kdy utichla hudba a Capaldi vyplňoval prostor mezi skladbami.