Festival, za nímž už téměř tři desetiletí stojí soubor Collegium Marianum a který skončil ve středu, si drží pozici mezi Pražským jarem a podzimní Dvořákovou Prahou. Důraz klade na starší stylová období a komorní charakter.
Úroveň a nápad měly všechny koncerty, vyzdvihla bych však tři. Začněme odzadu. Závěrečný večer, který patřil pořadatelskému souboru, přinesl bez přehánění senzaci, mladého německého barytonistu Andrease Wolfa. Ten začal dramaticky působivě vystavěnou slavnou árií probouzejícího se Ducha mrazu z Krále Artuše od Henryho Purcella a pak pokračoval Händelem a světskými kantátami J. S. Bacha.
Má nejen krásný hlas, znějící barevně a zvučně od hloubek po výšky, ale též mimořádnou muzikalitu a hudební inteligenci, s níž ztvárňoval a odlišoval každou skladbu. Soubor jeho vstupy proložil kromě Händela i G. P. Telemannem a také podal skvělý výkon.
Chitarrone, oud i cink. Na Slavnostech staré hudby letos zazní neobvyklé nástroje |
Špičkové vokální, i když zase úplně odlišné kreace, se daly slyšet i na úvodním večeru v Emauzském opatství, kde se představil britský vokální soubor Stile Antico s programem renesančního vícehlasu. Zaposlouchat se do intonační čistoty, preciznosti a sladěného zvuku, který zněl jako dokonalý hudební nástroj, bylo velice příjemné.
A třetím vrcholem bylo umění hry na barokní housle tak, jak jej předvedla Španělka Miriam Hontana za doprovodu ansámblu vystupujícího pod zkratkou OBNI (Objeto barocco no identificado). V kostele sv. Šimona a Judy se její technická bravura a výrazová fantazie uplatnila mimo jiné i v proslulé Sonátě g moll s podtitulem Ďábelský trylek od Giuseppe Tartiniho a v neméně slavné Sonátě La Follia od Arcangela Corelliho.
Za Orfeem i zlatým rounem
Ale kromě těchto TOP 3 i další večery nabídly objevné a kvalitní programy. První ze dvou koncertů na Zámku Troja provedl posluchače různými zpracováními příběhu Orfea a Eurydiky z pera raně barokních autorů. Belgický soubor Scherzi Musicali celé pasticcio pojal i lehce divadelně, s hereckými náznaky.
Pěvecký výkon barytonisty (a současně hráče na nástroj chitarrone a trojřadou harfu) Nicolase Achtena byl dobrý, ale spíše přírodně živelný než dokonalý a soprán tchajwanské pěvkyně Wei-Lian Huangové zdaleka ne tak osobitý jako hlas jiných zpěvaček, které se na festivalu daly slyšet.
Německý soubor I Zefirelli v prostorách Strahovského kláštera na dílech raně barokních autorů vyprávěl příběh Íásóna a jeho putování za zlatým rounem. Na vystoupení gambového kvartetu vedeného Vittoriem Ghielmim, který uvedl skladby anglických autorů konce 16. a začátku 17. století, si našinec mohl mimo jiné připomenout, jak na rozdíl ode dneška domácí muzicírování bývalo něčím naprosto samozřejmým.
I cembalo se potí
Jediný (byť malý) otazník mám nad koncertem, jenž propojoval hudbu západní a východní. Na Zámku Troja ho připravili tenorista a houslista Vojtěch Semerád a íránský virtuos na setar Kiya Tabassian spolu s dalšími interprety. Člověk cítil respekt k respektu, který si hudebníci různých světů projevují, ctil jejich umění, ale muzikantsky takové koncerty (aspoň na mne) působí trochu nuceně. Možná bych si raději rovnou poslechla večer perské hudby...
Dramaturgie a umělecká kvalita Letních slavností je jistá. Do budoucna však festival bude nejspíš sdílet starost nejednoho pořadatele letních kulturních akcí: stále větší vedra versus atraktivní, leč neklimatizované historické prostory. Je to náročné pro diváky, tím víc pro účinkující. Náhodně zaslechnutá poznámka cembalisty o pauze závěrečného koncertu – „I cembalo se potí“ – vypovídá sama o sobě.
