Samozřejmě nemohl chybět rod Bachů, z nějž Johann Sebastian je sice dnes nejslavnější, ale ve své době se možná ještě větší oblibě těšili i další jeho příbuzní. Německý vokální soubor Ensemble Polyharmonique zazpíval jejich díla v Emauzském opatství – dobře, byť na festivalu se v minulosti už daly slyšet soubory s barevnějšími a sytějšími hlasy.
Že rod Bachů byl rozvětvený, milovníci klasiky tuší. Ale že kromě Henryho Purcella, proslulého anglického skladatele 17. století, existoval ještě Daniel Purcell, mohlo být i pro ně překvapením. V jakém byli konkrétně příbuzenském vztahu, sice nevědí ani odborníci, možná šlo o bratrance, ale srovnání jejich hudby stálo za poslech. Stejně jako přirozený a sdělný výkon vlámského kontratenoristy Pietera de Praetera a vlámského instrumentálního souboru Musica Gloria, kteří vystoupili v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě.
GLOSÁŘ: Z pravěku přes Bacha do superorganismů. I to bylo Pražské jaro |
Neméně zajímavé bylo tamtéž setkání s bratry Francoeurovými z Francie, kteří hráli významnou roli v pařížském divadelním prostředí 18. století. Mladý francouzský virtuos na barokní housle Théotime Langlois de Swarte a cembalista Justin Taylor přednesli upravené ukázky z jejich jevištních děl i hudbu jejich současníků. Jejich výkon byl technicky bravurní, čistý a kouzelně nonšalantní.
Spontánní Portugalci
Večer na Zámku Troja zase zavedl diváky na Pyrenejský poloostrov, do hudebních produkcí, které tam kdysi doprovázely člověka od narození do smrti. Výkon souboru Sete Lágrimas s dvěma báječně uvolněnými, muzikálními zpěváky, se pohyboval na hranici klasiky a etnohudby a nadchl hravostí a spontánností.
Výtečným nápadem byl koncert, jenž se konal na stejném místě a jehož program propojovala pokrevní pouta nikoli skladatelů, ale tiskařů ze 16. a 17. století, konkrétně benátských rodin Gardano a Magni. O nich asi běžný posluchač příliš neví, přitom k čemu je hudba, která se nedochová v nějaké fyzické formě? A Benátky byly tehdy nejen centrem interpretace hudby, ale i nototisku. Svět tehdejších benátských autorů zprostředkoval italský soubor Concerto Scirocco.
Některé koncerty do dramaturgie zapadaly spíše volněji, jako třeba večer věnovaný klášterním společenstvím. Ten se konal ve vyšehradské bazilice sv. Petra a Pavla a ukázky z významných pramenů, jako je Codex Las Huelgas. Zazpívala sopranistka Anne-Kathryn Olsenová.
Její osobitý hlas jako by měl v sobě spíš pozemskou šťávu než nadpozemskou éteričnost, ale jak se dalo dočíst v podrobně vypracovaném katalogu, sakrální i profánní sféra se v té době prolínaly. Diváky zaujal i nástroj organetto, jakési „mikrovarhany“, na něž doprovázel Guillermo Pérez.
Rodinná dramata, o nichž pojednávají četné opery, lze jistě také uplatnit ve více dramaturgických linkách. Nicméně večer sestavený z ukázek z opery Giulio Cesare in Egitto od G. F. Händela a Il Giustino od A. Vivaldiho, jenž festival uzavřel, byl příjemnou tečkou.
Až na to, že akustika kostela sv. Šimona a Judy je špatná, v desáté řadě se už hlasy i nástroje pomalu rozplývají. Ukrajinsko-německá sopranistka Kateryna Kasperová zpívala bohatým a sytým, přesto pružným hlasem. Důstojný výkon podal i barytonista Roman Hoza, stejně jako soubor Collegium Marianum, jenž stojí i za celým festivalem.
