Z festivalu v Glastonbury - Leonard Cohen - (29. června 2008)

Z festivalu v Glastonbury - Leonard Cohen - (29. června 2008) | foto: Reuters

RECENZE: Písničkář Leonard Cohen je uhrančivý i ve své posmrtné chvilce

  • 1
Z črt, textů, demosnímků a náhozů, které vznikaly při natáčení desky You Want It Darker, sestavil Adam Cohen, syn Leonarda Cohena, posmrtné album Thanks For The Dance. Intimní, křehkou a přesto silnou desku, která nevznikla jen proto, aby se něco vytřískalo na jméně zvěčnělého.

S podobnými nahrávkami bývá obecně potíž. Vzpírají se totiž kritickému hodnocení, což se nemusí týkat jen hudebně-publicistické obce, ale i fanoušků. Jako kdyby se nad nimi vznášel opar onoho známého rčení „o mrtvých jen dobře“. Někdy to jsou opravdu jen těžko poslouchatelné výškrabky pouze pro nejvěrnější fetišisty, viz například „sólovku“ Kurta Cobaina Montage Of Heck: The Home Recordings. Jindy z podobných počinů tak prýští snaha po co nejtučnějším výdělku, až to bije do očí. 

To se týká zejména posmrtných alb Michaela Jacksona, ale i kapely Queen, která jako kdyby se stále nedokázala smířit s tím, že Freddie Mercury už zkrátka není mezi živými. Jak je tomu v případě Leonarda Cohena a jeho, doufejme že opravdu poslední řadové desky, která vyšla tři roky po jeho smrti? 

Dobrá zpráva je, že opravdu nejde o v potu tváře vydolovaná béčka singlů, ale o plnohodnotnou desku, která by v pohodě obstála i za Cohenova života. Hudebně i zvukově navazuje na zmíněnou You Want It Darker, což je logické. Písničky pocházejí ze stejného období. Adam Cohen v roli producenta při jejich dokončování odvedl skvělou práci. 

Vyniknout nechal Leonardův smířený, a přesto emocemi nabitý projev. Hudební doprovod je velmi decentní, účelný. Dokresluje intimní a rozjímavou náladu alba. 

Na nahrávání se přitom podíleli machři jako excentrický písničkář Beck (kromě jiného autor hitu Loser), který nahrál harmoniku a akustickou kytaru. Ve studiu byl přítomen i bubeník Matt Chamberlain (do jeho portfolia spadá práce s Davidem Bowiem, Brucem Springsteenem, Christinou Aguilerou, Tori Amos a mnoha dalšími) nebo Daniel Lanois, producent nejslavnějších a nejlepších alb U2.

Ze všeho nejdůležitější jsou ale samotné písničky. A je dobré k nim přistupovat bez hysterie a sebedojímání se, že nás „mistr opustil, ale ještě jednou si můžeme poslechnout jeho božský hlas“. Nic takového Thanks For The Dance nepotřebuje ani nevyžaduje. Je to velmi dobrá deska, o tom nemůže být sporu. Budeme-li ji brát jako epilog, završení obdivuhodné kariéry jednoho výjimečného umělce, obstojí naprosto bez problémů. 

Proniká se do ní lehce, přesto to není snadné spotřební zboží. Střídmá, sotva půlhodinová stopáž se jeví jako zcela ideální k opakovaném poslechu, kdy se jednotlivé skladby pozvolna a nenásilně dostanou pod kůži.

Thanks For The Dance

80 %

Leonard Cohen

Oceníte jednotlivosti jako sbor v The Hills nebo osudovou náladu v možná vrcholné It’s Torn, která jako kdyby vypadla z nějakého obzvláště ponurého a pomalého westernu. Vůbec všechny skladby bez výjimky před očima rozehrávají podmanivé obrazy. Stačí jim k tomu vlastně málo, ale takový byl Cohen vždy. Samozřejmě pokud nespolupracoval s maniakálním megalomanem Philem Spectorem.

Krásně je to vidět zejména na závěrečné Listen To The Hummingbird, kde kolibříka díky hudebnímu doprovodu opravdu vidíte. Dvouminutová stopáž naprosto stačí. Na téhle desce se ničím neplýtvalo, vše se odvažovalo přesně jako na lékárnických váhách. Výsledkem je deska pro sváteční chvíle, na hony vzdálená jakémukoli lacinému sentimentu. Ideální tip na dárek pro toho, na kom vám opravdu záleží.