Lenny Kravitz byl do takové míry nepůvodní, až se stal zajímavý. Jenže co v populární hudbě, která mísí třeba styly šedesátých let s muzikou poslední dekády, je skutečně osobité?
Na čtyřicetiletém Newyorčanovi není původní ani showmanská figura. Mečivý zpěvák a instrumentalista připomíná Jimiho Hendrixe, Boba Marleyho či Prince v jedné osobě, ale zdaleka neovlivnil hudební svět jako tito tvůrci. Kravitz se pouze obklopuje hudbou, která zde už byla, lebedí si v tradičních rockových kulisách.
Přitom musí mít muziku rád, vyplývá to z jeho zaujetí pro rock, soul nebo funk. Ale nadšení, které kořenilo jeho raná alba Let Love Rule nebo Are You Gonna Go My Way?, se proměnilo v designérské řemeslo.
Podobně jako výrobce replik Kravitz umí napodobit třeba sabbathovský kytarový riff, který se valil do publika spolu s hutnou rytmikou. Tančili skoro všichni.
Kravitz umí i nadýchaný soul, který mu načechrávaly trubky a saxofon. V jedné chvíli opustil obvyklou formu písní a rozehrál s kapelou jakousi funkovou fantazii, ve které se spojoval přesný rytmus s neurčitou mlžinou hudebních barev.
Ovšem skladatelské geny nelze Kravitzovi upřít: zpěvák má talent pro melodie Dig In, Where Are We Runnin' nebo I Belong To You, kterými chytal publikum jako rybu na háčky. A cítil show přesně ve smyslu slova "předvádět se". Když se postavil před lidi s kytarou, stal se sošnou, fotogenickou postavou, která se vryje do paměti.
Koncert proto logicky vystavěl na své osobě a hře barevných světel. Promítací plátna či lasery nepotřeboval. Dokázal přesně vycítit, které hudební či showmanské gesto na publikum zabírá, a v závěru vystoupení si pohrával se skákajícím davem jako kočka s myší. Takový byl Lenny Kravitz, rockový čertík a šikovný kompilátor.
 Lenny Kravitz, T-Mobile Arena Praha(29.6.2004) |
