„Na Řece se prostřednictvím hudby snažím napojit na své rodinné kořeny a ohlížím se do vlastní minulosti,“ svěřuje se Lenka Dusilová.
Album působí jako celistvý tvar, nikoliv jako shluk písniček. Předpokládám, že to byl od začátku záměr.
Momentu, kdy se rozhodnu natočit album, vždycky předchází tápání. Procházím novými hudebními zkušenostmi, vedle toho žiju svůj osobní život, přičemž obě ty cesty jsou úzce propojené.
Nasbírám zkušenosti a začnou se mi vyjevovat hudební kontury. Řece předcházely důležité momenty mých spoluprací, hlavně s tanečním souborem Spitfire Company a s tanečnicí Markétou Vacovskou, kdy jsem si vyzkoušela psaní scénické hudby. Osvobodila jsem se od formátu klasické písničky a hodně mi to otevřelo imaginaci. Hrozně se mi zalíbila ta linka, kdy hudbou proplouváte a necháváte se jí unášet. Čehož jsem chtěla dosáhnout i na téhle desce.
Je to logické vyústění vaší dosavadní hudební dráhy?
Je to kontinuum příběhu, který jsem začala deskou Spatřit světlo světa z roku 2002. Tehdy jsem si uvědomila autorský směr a ujasnila jsem si, že nechci plýtvat časem a energií na něco, z čeho bych sama neměla dobrý pocit. Přičemž ten příběh samozřejmě pokračuje dál, teď jsem čtyři roky pracovala na projektu Monument/um, který je zaměřený na pomoc méně známým ohroženým památkám. Pohybovala jsem se v bývalých Sudetech, vnímala jsem příběhy lidí, kteří o památky pečují, a bylo mi jasné, že chci natočit desku se silným důrazem na krajinu, na atmosféru.
Bavila jsem se s producentem Petrem Ostrouchovem, nastínila jsem mu svůj koncept, a když se mě ptal, jakým jedním slovem bych ho pojmenovala, okamžitě mi vyskočil obraz řeky. Je tvarovaná a formovaná krajinou, někdy je dynamická, jindy pomalá. Zároveň je to trochu regrese, kdy proplouváte do minulosti a zpět.
Proč album začíná polsky zpívanou písničkou?
Nebylo to nijak prvoplánové rozhodnutí. K polštině jsem se dostala přes Beatu Hlavenkovou, s níž jsem spolupracovala v rámci kapely Eternal Seekers, kde psal texty básník a spisovatel Bogdan Trojak. Co se týče zmíněné písničky Białe konie na Řece, původně jsem ji směřovala spíš na Ukrajinu, kde mám rodinné kořeny, a chtěla jsem se s nimi alespoň prostřednictvím hudby částečně propojit.
Nakonec z toho ale vzešla polsky zpívaná věc, na které jsem spolupracovala s violoncellistkou Dorotou Barovou z dua Tara Fuki. Napsala velmi krásný text mimo jiné vypovídající o tom, že je velmi důležité poklonit se minulosti a vyprávět o ní dál. I proto, že nějakým způsobem ovlivňuje také naši současnost.
Kam se váš hudební a životní příběh bude ubírat po téhle desce?
Je to v souvislosti s deskou Řeka asi trochu paradox, ale chtěla bych příště natočit přece jenom tradičnější písničkovou nahrávku. Ráda bych se totiž zase jednou cítila jako princezna s dobrou kapelou za zády, která si zazpívá, zatančí a nebude to přitom celé muset táhnout sama.
