Do všech těchto činností Ilja Hurník zasahuje. Košatost zájmů, k nimž patří i věda, je nejspíš dědictvím po činorodé rodině pana řídícího ve slezské vesničce Poruba, do níž se Hurník roku 1922 narodil.
Zázračné dítě
Tatínek byl nejen pan řídící, jenž pro své vlastní děti i žáky neustále něco kutil a vymýšlel, ale také bývalý legionář - z Ruska ostatně přivezl křestní jméno pro syna. Ten se v pěti letech pustil do psaní básniček. A když pak rodiče koupili klavír, začal se nejen učit hrát, ale složil i první miniopusy.
"Měl jsem představu, že krásné je to, co je hrdinské, tragické nebo aspoň smutné. Moje první skladba, kterou jsem napsal v šesti letech, se tedy jmenovala Mládí uteklo," popisuje Hurník počátky své tvůrčí činnosti.
|
Odkud jsem |
| Dětství jsem prožil v Porubě, tehdy malé vesničce, ale ne ledajaké - můj dědeček, kantor, tam spolu s Porubskými postavil sokolovnu, tuším první ve Slezsku, a tam kdekdo denně táhl: aby zpíval ve sboru, hrál divadlo, učil se tance nebo cvičil. |
Jeho strýc dr. Micka, profesor konzervatoře, předložil později synovcovy kousky pražskému nakladateli Sádlovi a ten je vydal s názvem První melodie.
"Od té doby na mne okolí hledělo jako na skladatele. Bylo o mně rozhodnuto beze mne. Ale nikdy jsem nelitoval," dodává Hurník.
Dlužno dodat, že První melodie se na hudebních školách hrají dodnes. Jen co chlapec Ilja získal první ceny v místních klavírních i literárních soutěžích, přišel podzim roku 1938 a s ním mnichovská dohoda. Zabrání Sudet se týkalo i Slezska.
Otec Hurník, sokol a legionář, tušil, že mu hrozí nebezpečí. Rodina tedy na poslední chvíli uprchla do Prahy k příbuzným. Ztratili domov, čelili obecné tísni i hmotnému nedostatku, ale všechno zlé bylo nakonec k něčemu dobré: syn se dostal k slavnému pražskému klavírnímu pedagogovi Vilému Kurzovi, kompozici začal studovat u skladatele Vítězslava Nováka.
Vysoké školy byly za války zavřeny, ale brzy po jejím skončení nastoupil i na Akademii múzických umění. Ta mu kromě dalšího vzdělání dala i švagra - skladatele Petra Ebena, s nímž se spřátelil v prvním ročníku a který se později oženil s Hurníkovou sestrou.
Literatura utěšitelka
Mladý skladatel a pianista, vybavený pronikavým intelektem i vtipem, platil v Praze za objev. Ale nastala padesátá léta. "Měl jsem to kádrově dost špatné," konstatuje Hurník.
Roku 1951 byl pranýřován coby formalista za svou kantátu Maryka, komponovanou na slezské lidové texty. O soustavnějším pronikání do ciziny si mohl nechat jen zdát. Náplastí byl zájem domácích interpretů o jeho skladby a obliba u publika.
Jako pianista si získal respekt hlavně s dílem Debussyho a Janáčka. Dodejme, že kantáta Maryka byla roku 1959 provedena na Pražském jaru - jakoby symbolická předzvěst uvolnění v šedesátých letech.
|
Čím vším jsem byl |
| Byl jsem rozjetý na koleji skladatelské, ale jak šel čas, přibývaly další. Nadýchl jsem se atmosféry pódia coby pianista a už mne to nepustilo. Vytasil jsem se s několika povídkami v Hudebních rozhledech, a než jsem se nadál, vyšla první knížka. |
V té době Hurník poznal i svou životní průvodkyni: na jednom koncertě hrála mladá klavíristka Jana Roubalová Hurníkův menuet, spletla se v tónině, ale pohotově odehrála vše bez chyby o kvartu výš. Později se stala jeho partnerkou při čtyřruční hře, nakonec i manželkou a matkou syna Lukáše.
Do šedesátých let spadají též počátky Hurníkovy popularizační a literární práce. Vychází jeho první knížka povídek Trubači z Jericha, v níž mimo jiné uvádí do děje i detektiva Sherlocka Holmese, jemuž později věnuje i knížku nazvanou Muzikální Sherlock.
"O hudbě se malebně říká, že je to utěšitelka. Dovede však i potrápit. Kdekdo z nás má občas chuť někam se na chvíli před ní schovat. Já jsem se dal do psaní povídek," vysvětluje Hurník.
Optimismus šedesátých let skončil ráno 21. srpna 1968. Přímo do okna bytu Hurníkových na Hradčanech vlétly střely z ruského kulometu. Zůstal po nich rozstřílený nábytek, opadaná omítka a hromada střepin v postýlce dvouletého syna. Jen shodou šťastných náhod v ní zrovna neležel. A poté normalizace.
Hurník odmítl - jako jediný z padesáti oslovených - stát se členem poradního sboru ministra kultury. A znovu jako by se opakovaly dějiny: zatržené výjezdy, vyškrtávání skladeb z programů.
Hurník přesto našel další smysl života: kantořinu. Začal učit na pražské konzervatoři klavír a kompozici, později přijal pozvání bratislavské Vysoké školy múzických umění. Jeho rukama prošli nejrůznější muzikanti.
"Jeden z mých prvních žáků byl střapatý mládenec v džínách. Věděl jsem, že je to úspěšný džezista či rocker. Na první hodině jsem tudíž utrousil pár příslušných pojmů. Řekl mi: 'Pane profesore, vidím, že máte mezery. Já vám budu půjčovat desky a vy se poučíte.' Nakonec jsme se výborně shodli, i když přece jen musel komponovat fugy, kvarteta a sonáty. Jmenoval se Michael Kocáb."
Zpívající lupiči
Jak Hurník-skladatel, tak Hurník-literát a Hurník-klavírista mají něco společného: jemnost, noblesu a ironický nadhled. Takové jsou i dva svazky jeho pamětí Dětství ve Slezsku a Závěrečná zpráva.
Coby skladatel si Hurník prožil v šedesátých letech kontakt s novými, experimentálními hudebními směry, ale nakonec u něj vždy převážilo melodické myšlení. A také záliba v miniatuře, apokryfu, hudebním šlehu, křehké intimitě a jakési diskrétnosti - daleko víc než v rozměrných symfonických útvarech.
|
Co se mi v životě asi nejvíc povedlo |
| Mám pocit, že se mi dostalo víc dobrého, než jsem čekal. Dočkal jsem se provedení svých oper. Dáma a lupiči se drží už čtyřicet let naživu. Vzácným osudovým darem je moje žena, a mám syna, který pokračuje v mé práci, ale nadobro po svém. |
Mezi desítkami skladeb, jež Hurník zkomponoval, zaujímá mimořádné místo opera Dáma a lupiči. Ani tohle však není taková opera, jak si mnozí tento žánr představují: výpravný, silně emocionální. Je to spíš chytrá a vybroušená černá humoreska, inspirovaná starým anglickým filmem Williama Rose Pět lupičů a stará dáma.
Světová premiéra se konala roku 1966 v Plzni, v následujících desetiletích uvedla Dámu a lupiče i mnohá další česká divadla, došlo i na provedení v německém Kielu a Halberstadtu.
Roku 1992 zazněla opera v pražském Národním divadle. To už je dávno po sametové revoluci: Hurník přijímá četné funkce, dostává se mu různých poct, a třebaže začátkem devadesátých let ukončuje zájezdem po Spojených státech svou dráhu pianisty, nadále čile píše a komponuje.
Loni například připravil k vydání knížku Pondělníci, sestavenou ze vzpomínek a poznámek členů neoficiálního kruhu přátel, který se už od roku 1939 v různých obměnách schází vždy v pondělí. K jeho nynějším členům patří kromě Hurníka například Ivan Medek, dirigent Martin Turnovský anebo skladatel Oldřich F. Korte.
Přičichnout k růžím
"Popularizace, to je schopnost vidět myš a přehlédnout velrybu. Popularizátor musí říct: Ptáci mají křídla, ryby ploutve a savci nohy. Kdyby řekl, že někteří savci plavou jako ryby, je přesnější jako zoolog, ale selhal by jako popularizátor," říká Hurník o umění, v němž se stal mistrem.
Jeho základy vstřebal už ve velmi útlém věku: tatínek-kantor mu dal do ruky vařečku, společně poklepávali na různé předměty a zkoumali zvuk. "Možná, že tyto exercicie byly moje první lekce v instrumentaci," vzpomíná Hurník.
|
Můj nejbližší velký úkol |
| Už jako student jsem vzhlížel k biblickému Noemovi. Troufale jsem si řekl, že jednou tento text zhudebním. Jenže jsem se do toho dal už ve třiceti. Bylo to příliš brzy. Tušil jsem, že se k Noemovi vrátím. A vrátil jsem se teď. |
Když byl později jako sólista ostravské filharmonie požádán o koncerty pro děti, neváhal. Brzy se objevily v televizi, později vyšly na gramofonovém kompletu Umění poslouchat hudbu a staly se jakýmsi českým ekvivalentem k proslulým Bernsteinovým pořadům.
Následovaly i knížky pro děti s muzikantskými pohádkami a příběhy. Když Hurník v šedesátých letech navštívil spolu s Petrem Ebenem v Budapešti kongres o hudební výchově, seznámili se tam s Orffovou školou, jakýmsi základním stavebním kamenem popularizace, jenž v sobě spojuje recitaci, zpěv a poslech hudby s hrou na dětské nástroje.
Rozhodli se ji přenést k nám. Vznikla tak česká verze, o jejíž kvalitě svědčí skutečnost, že slavný Carl Orff, vždy si hlídající původnost své metody, dal v tomto případě svolení a vzdal se autorských práv.
Má však popularizační úsilí šanci i v dnešní době, kdy jsou děti vystaveny tolika jiným, atraktivním vjemům? Hurník odpovídá: "Jsou vykladači vážné hudby, kteří s nejlepší vůlí hlásají, že bez hudby není života. Nuže, bez hudby se klidně žít dá, tak jako třeba bez růží. Jenže když už ty věci jsou zde, proč k nim nepřičichnout?"
Ilja Hurník (81)."Měl jsem představu, že je krásné je to, co je hrdinské, tragické. Moje první skladba, kterou jsem napsal v šesti letech, se tedy jmenovala Mládí uteklo." |
