Kapela Lake Malawi | foto: Óčko

Zhlédli jsme se v estetice osmdesátých let, říkají Lake Malawi

  • 4
Kapela Lake Malawi, jež vznikla na troskách nadějné kytarovky Charlie Straight, začíná novou etapu. Po soutěži Eurovize se odvrací od kytarového zvuku a přiklání se ke stále oblíbenějšímu revivalu 80. let. A to nejen v hudbě.

„Baví nás neony a synťáky,“ potvrzuje bubeník Antonín Hrabal. Společně s ním hovořili baskytarista Jeroným Šubrt a frontman Albert Černý.

Co je nového v Lake Malawi?
Černý: Vychází nám písnička Stuck In The 80’s. Jde o první věc, kterou jsme udělali od účinkování v Eurovizi. A oznamujeme náš zatím největší koncert, který bude 6. listopadu 2020 v Praze v O2 universum. Navíc jsme odstartovali novou éru, kdy jsme písní Friend Of A Friend přičichli k lehce modernějšímu zvuku, který má však osmdesátkový feeling. V tomto duchu pokračujeme dál. Eurovize nás inspirovala jednak v novém zvuku, jednak v tom, že jsme si dvakrát po sobě zahráli v hale pro osm tisíc lidí. A taky jsme si uvědomili, že máme na to hrát ve větších prostorách.

V čem podle vás spočívá ten osmdesátkový styl?
Černý: V dobově znějících syntezátorech. A hlavně v melodičnosti. Myslím, že jsem to v sobě měl už v dobách Charlie Straight, když si pustíte třeba Coco, je to tam.

Takže trochu pryč od kytar?
Černý: V našich dřívějších písničkách byli hodně slyšet třeba Beatles, dnes jsme tanečnější a optimističtější, za což jsem rád.

Čím vás osmdesátá léta tak fascinují?
Šubrt: Když si ještě vezmu na pomoc název naší písničky Stuck In The 80’s, je do značné míry signifikantní. Pokaždé, když jsme dávali dohromady nové věci, skončili jsme u zvuků, které se nám líbily. A byly to právě „osmdesátky“. Mám doma několik analogových synťáků z té doby a jejich zvuk miluju. Je teplejší, měkčí, opravdovější. Není to taková chemie jako digitál. Vyrůstali jsme v devadesátkách, ale i tehdy se tu hrála hudba osmdesátých let. A drží se to v rádiích dodnes. Takže jsme v těch letech fakt zaseklí.

Fotogalerie

Baví vás i estetika dané doby? Neony, trvalá, plísňáky?
Hrabal: Já to mám rád. V patnácti letech jsem si v Levných knihách koupil pakl dévédéček, kde byly osmdesátkové béčkové horory. Byly to všechno hrozné kraviny, ale mě to bavilo. Vlastně nevím, proč se mi to líbí, nevím, jestli jsem tím byl nějak formovaný, ale ano. Baví mě neony, baví mě synťáky.

Je nová písnička a vaše současné směřování předzvěstí příští desky?
Černý: Je to hlavně předzvěst nového směru, nové éry a hlavně toho, že nás čeká zmíněný koncert v O2 universum. Myslím si, že na to máme materiál, čili je možné, že vydáme nové EP.

Co na koncert chystáte?
Černý: Inspirujeme se osmdesátkami, ale nechceme, aby to byla nějaká parodie. Nechceme být jako Nightwork a navlékat si na sebe tepláky a šusťáky. Jde nám o písničky jako takové a o to, jak se jejich příběhy dotýkají fanoušků. Takže vymýšlíme různé odkazy na tuhle éru, ale to hlavní bude spočívat v psaní nových skladeb.

O čem nejradši ve svých textech vyprávíte?
Černý: Pro mě je nejsilnější, když je to autobiografické, ale zároveň srozumitelné i pro ostatní. Poslouchám Boba Dylana, mám hodně rád jeho desku Blood On The Tracks, kde je písnička Simple Twist Of Fate. Chci tím říct, že mám rád příběhy ze života, které jsem opravdu zažil a zasáhly mě natolik, že mám potřebu se z nich vypsat. Když napíšu písničku, hraju si ji třeba třicetkrát za sebou a pořád mě baví. A když si v ní najde něco i někdo jiný, je to jen dobře.

Co když si tu písničku hrajete pořád dokola a už po desátém přehrání vás nebaví?
Černý: Zjistil jsem, že filtr rozhodně nejsou posluchači. Když se mi nějaká věc zdá dobrá, nečekám, až mi to někdo potvrdí. Musí se líbit hlavně nám, musí nám z ní běhat mráz po zádech. A pokud se to stane i někomu dalšímu, pak je to jenom dobře.