Operalia, jež se každý rok koná v jiném městě, patří k nejrenomovanějším pěveckým soutěžím, úspěch otvírá dveře. Otázka vždy je, jak se komu podaří zvládnout vzestup a vydržet s hlasem třeba i třicet, čtyřicet let na úrovni…
Po vyslechnutí pátečního koncertu v pražském Rudolfinu, k terý uspořádala agentura Nachtigall Artists, a na němž oba mladé pěvce na klavír doprovázel zkušený Vincenzo Scalera, autorka tohoto textu nabyla dojmu, že z těch dvou má větší šance česká sopranistka. V současnosti je členkou souboru Theater Bonn v Německu, takže by se snad mohla relativně v klidu umělecky vyvíjet. Její zatím menší, lehký, pohyblivý soprán ještě totiž není zcela vyzrálý.
Vlastně je docela škoda, že večer byl laděn – hlavně v první části - do těch ukázek italského bel canta, které jsou sice posluchačsky efektní, ale kde nestačí jen jemnost a půvab. Zvlášť ne u scén šílenství, jemuž propadne i Elvíra z Belliniho Puritánů. Zrovna pro takovouto árii ještě mladé sopranistce chybí větší témbrová vyrovnanost, jistější výšky a dostatek energie pro vyjádření emocí. Bylo by zajímavější poslechnout si ji třeba jako Mozartovu Zuzanku nebo Paminu, které má na repertoáru v Bonnu…
Lehkost a pohyblivost svého hlasu mohla lépe uplatnit v árii loutky Olympie z Offenbachových Hoffmannových povídek, v níž si „zahrál“ i pianista, jenž loutku „natahoval“, když se zastavila. Pěkně se svým kolegou zazpívala duety především z Donizettiho Dona Pasquala a v přídavku z Nápoje lásky, a také další přídavek, árii O mio babbino caro z Pucciniho aktovky Gianni Schicchi, i když člověk zná vemlouvavější podání tohoto kousku.
Příroda není vše
Teprve 27 letý Xabier Anduaga zažívá raketovější vzestup než jeho kolegyně. Letos zpívá například v londýnské Královské opeře Covent Garden, napřesrok má debutovat v newyorské Metropolitní opeře. To může být někdy dvojsečné, stejně raketově pak totiž rostou i očekávání…
Když na úvod večera začal zpívat slavnou árii vévody z Verdiho Rigoletta La donna e mobile, člověk na chvíli zaváhal, v jaké řeči zpívá a zda vůbec zpívá nějaká slova. Ta mu celý večer jakoby mizela za zvukem, o němž on sám bezesporu ví, že je mocný a barevný, a tak ho s maximální intenzitou předvádí. Posluchač přirozeně slyší a obdivuje tento zvuk, který ale po chvíli začne působit až strnule, třeba zrovna při představě lehkomyslného mladičkého vévody… I italské opery mají slova, která by se měla vyslovit, nejsou to jen vokalízy.
Hlavní problém tenoristy zůstává ten samý, jaký byl už na soutěži Operalia (jakkoli ji vyhrál). Jeho hlas je obdivuhodný, leč naturální. Anduaga se spoléhá na přírodní dar, jenž suverénně a s plnou intenzitou „vrhá“ do publika. Jenže byli mnozí jiní tenoři, jimž to nějakou dobu taky šlo oslnivě „samo“, ale pak rezervy došly, někdy i dost rychle… Když došlo na pověstnou árii Ah! Mes amis z Donizettiho Dcery pluku, v níž tenorista musí předvést devět vysokých „céček“, a měl by se tudíž blýsknout vypracovanou pěveckou technikou, tak Anduaga na ně místo toho šel přírodní silou; „céčka“ pak působila jako spíš nazdařbůh vytahovaná a slitá dohromady než přesně zkoncentrovaná. Anduagův způsob zpěvu více šel dohromady se španělskými zarzuelami, které byly rovněž na programu.
Přes některé pochybnosti v tuto chvíli platí, že jak Lada Bočková, tak Xabier Anduaga mají hlasy, které jsou mladé, zatím čisté, nezničené a že záleží jen na nich, jak svůj talent budou opečovávat. Je dobré mít na paměti, že zatímco někteří dřívější laureáti Operalie se opravdu proslavili, jiní upadli v zapomnění.
