RECENZE: Hříchy bez kouzla. S Kurtem Weillem si Kožená moc nerozumí

Pěvkyně Magdalena Kožená si celou svou kariéru vybírá repertoár uvážlivě, moc chyb neudělala. Některé ale přece. Jako nyní, když s Českou filharmonií interpretovala Sedm smrtelných hříchů od Kurta Weilla.

Jednoaktová opera, označovaná též jako „zpívaný balet“ je posledním společným dílem Bertolda Brechta a Kurta Weilla, jehož manželka Lotte Lenya (1898-1981) také při světové premiéře roku 1933 v Paříži ztvárnila titulní roli.

Satirické dílo vypráví příběh Anny, kterou její omezená a cynická rodina pošle, aby v různých amerických městech tancem vydělala na nový dům. Na každé zastávce před ní vyvstane některý ze sedmi smrtelných hříchů. Anna přebírá rodinné postoje, ovšem bojuje se svým alter ego, představovaným tanečnicí. Ta v koncertní verzi, kterou uvedla Česká filharmonie, přirozeně nevystupuje.

Dílo určené pro klasický, banjem či kytarou lehce dobarvený orchestr, zlákalo řadu pěvkyň – s klasickým školením i bez něj. Ovšem Lotte Lenya studovala tanec a herectví, nikoli operní zpěv (připomeňme na okraj, že začátkem 60. let se objevila v bondovce Srdečné pozdravy z Ruska). Sedm smrtelných hříchů natočila po Weillově smrti koncem padesátých let, kdy si ovšem originál, který zpívala v Paříži, nechala transponovat níž.

Česká filharmonie

50 %

Simon Rattle

Rudolfinum, Praha, 11. dubna 2025

Ale i z této nahrávky, stejně jako ze záznamů jejího zpěvu z mladších let je zjevné, že to byla zpívající herečka, kabaretiérka a že právě takový přednes měl Kurt Weill na mysli. Tedy spíš než operní zvuk syrovou přirozenost, schopnost divadelně pracovat s jazykem, vložit do projevu ironii, přidat trochu drzosti a trochu melancholie, okořenit ho špetkou vulgarity a přitom zůstat v mezích šarmu a vkusu. Člověka navíc při poslechu originálu upoutá jadrná až chrčivá němčina, která celku dodává zvláštní kouzlo.

Samozřejmě by se Lenya neměla mechanicky kopírovat, ale vycházet z původních představ by se jistě mělo. V tomto ohledu se víc dařilo pěvkyním, pohybujícím se mezi žánry – v posledních letech je to například norská sopranistka Tora Augestadová.

Operním pěvkyním to většinou tolik nešlo, dokonce ani Dagmar Peckové ve scénické verzi před pár lety ve Státní opeře. A už vůbec se to nedaří Magdaleně Kožené, která part už dříve natočila s London Symphony Orchestra pod taktovkou svého manžela Simona Rattlea.

V cizím světě

Při pátečním koncertu v Rudolfinu, který rovněž dirigoval Simon Rattle, se dalo už od pohledu vytušit, že do ironické vypravěčky se musí mimikou i gesty nepřirozeně stylizovat; ocitla se v cizím světě, ať už si toho je vědoma či nikoli. A její hlas se úplně ztrácel. Jednak doslova – z desáté řady v přízemí Dvořákovy síně nebyla často vůbec slyšet – ale především v přeneseném slova smyslu.

Na rozdíl od svítivé krásy a dramatu, jimiž umí ozvláštnit vybrané autory barokní hudby, či půvabu, který dokáže vložit do francouzských písní, měla problém do Kurta Weilla vpravit ironii a další ingredience, vlastně jakýkoli výraz, něco svého, originálního. Zůstávala u nezřetelné polomluvy.

Navíc její němčina se v tomto případě ani vzdáleně nepřibližuje onomu ostrému a drsnému, přesto poetickému jazyku, který může člověk v díle Kurta Weilla naposlouchat v podání nejen první představitelky, ale i jiných zpěvaček (třeba zrovna zmíněné Tory Augestadové).

Magdalenu Koženou si kdykoli ráda poslechnu – ale v jiném repertoáru, třeba v tom, který s Českou filharmonií zpívala loni v říjnu. A pokud chce Česká filharmonie dělat Kurta Weilla (a proč ne), mohla zkusit najít zpěvačku odjinud než z klasiky, mezižánrové projekty už přece dělala.

Upřímně řečeno, ani při poslechu orchestru se mi nedostavoval pocit ležérní uvolněnosti, jakkoli jeho výkon byl profesionální. Přitom dílo připomíná taneční suitu, každá část totiž vychází z určitého tance, klasického či (ve Weillově době) moderního.

V díle ještě vystupuje Annina rodina, která plní roli jakéhosi komentujícího chóru, který leckdy zní docela vypjatě a kterou představuje mužský kvartet. Třebaže „jen“ komentuje, jeho úkol není snadný. Tenoristé Aleš Briscein a Alessandro Fisher, barytonista Lukáš Zeman a basista Florian Boesch naštěstí předvedli dobrý souzvuk bez násilného křiku.

Ani Dvořák večer nezachránil

Tanec pokračoval i po pauze, byť v úplně jiných rytmech. Simon Rattle postavil program na kontrastu a po Weillovi uvedl první řadu Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Zvláštní volba, ale prosím, ostatně před časem doplnil Slovanskými tanci (druhou řadou) Janáčkovu Glagolskou mši. Ale při vší úctě k tomuto dirigentovi, tentokrát na stupínku už příliš připomínal diváka, jenž si užívá hru orchestru a spokojeně ji gestem komentuje.

Samozřejmě že Česká filharmonie takovýto svůj parádní kus zahraje bezvadně. Jenže tance mají různá tempa, více či méně živější, a měly by se nějak odstínit a dotvořit. Mně osobně se však tohoto večera (i v porovnání s únorovým provedením druhé řady) všechno slévalo do jakéhosi dlouhatánského tance v jednom, spíše rychlejším tempu.

V dramaturgických i uměleckých kritériích, která nutno brát na Českou filharmonii, tento koncert nepatřil k nejpovedenějším.