Naštěstí už byl večer, davy turistů prořídly a vše proběhlo plynule. Koncert začal včas a naznačil, že změna dramaturgie koncertů v katedrále měla smysl. Nebo aspoň do určité míry. Katedrála totiž zůstane katedrálou, která je atraktivní atmosférou, ale problematická akusticky. Právě proto se festival od velkých symfonických děl typu Verdiho Requiem obrátil ke komornějším dílům, která by v tomto prostoru vyzněla nejen přeneseně, ale i doslova.
Letos pozval britský soubor Tallis Scholars vedený dirigentem Peterem Phillipsem, který nabídl spojení renesanční vokální polyfonie s díly u nás přece jen méně známého britského skladatele Johna Tavenera, zesnulého před třemi lety. Ve skladbách vyžadujících větší obsazení se připojil i český vokální soubor Martinů Voices. Koncert zahájil žalm pro 24 hlasů Qui habitat in adjutorio od franko-vlámského autora Josquina des Preze. Zvuk proplétajících se hlasů působil čisté, jemně, jako součást architektury. Následoval střih v podobě tří kratších, úsporných skladeb Johna Tavenera, ale i když šlo o moderní řeč, byla srozumitelná a prostoupená citem, jako třeba prosté dílko The Lamb (Beránek), které autor psal pro tříletého synovce.
Tavener se rozhodně dobře pojil i s kompozicemi renesančních autorů Thomase Tallise a Williama Byrda. Všechny zazněly bez jakéhokoli instrumentálního doprovodu, ten se přidal až v závěrečné skladbě Johna Tavenera Requiem Fragments, která je inspirovaná jak klasickou latinskou liturgií, tak renesanční polyfonií a dokonce i hinduismem. Dosud zazněla pouze dvakrát, při světové premiéře v Londýně a v Moskvě. Vokální linky decentně podmalovalo smyčcové Kvarteto Martinů a tři pozouny. Sopránové sólo, které rozvíjely sborové hlasy, přednesla sopranistka Marie Fajtová. Rozhodně se jedná o mysticky meditativní, ve výrazu ale měkkou a jímavou skladbu, jakousi ušlechtile znějící vizi vesmíru a věčnosti. Třebaže tedy všechny skladby dělily světy, splynuly v jeden celek. Jistě si člověk mohl položit otázku, zda pro tak intimní repertoár není katedrála sv. Víta zase rozlehlá až příliš...
Nicméně pokud je něco neoddiskutovatelné, tak to, že ambiciózní festival jakým je Dvořákova Praha by měl zajistit i „maličkosti“, jakými jsou například české překlady textů, které by navíc měl nabízet divákovi v komfortnější podobě než je sešívačkou sepnutá sada papírů na šířku. A třebaže nějaká ta chyba se do textu občas vloudí každému, tak nechat hned na úvodní straně tištěného programu velkým písmem špatný název souboru (Scholais místo Scholars) by se stávat nemělo.
