A každé rádio má svůj posluchačský okruh, který spojuje podobný vkus nebo zhruba stejné společenské a politické názory. Jiní lidé poslouchají Impuls, jiní Radiožurnál. Impuls má například vysoký podíl české hudby, RockZone 105,9 hraje moderní rock, Spin zase hip hop.
Radiožurnál staví na dynamičtější hudbě devadesátých let, protože potřebuje něčím kompenzovat poměrně velké bloky mluveného slova. Jinak by při něm lidi usínali. Nedá se nic dělat, musí proto mít větší procento modernějších a aktuálních skladeb, které tento požadavek naplňují.
Vondráčková si stěžovala u Rady Českého rozhlasuZpěvačka za tím, že ji Radiožurnál nehraje, vidí bývalou šéfku stanice Barboru Tachecí. Se svou stížností nakonec neuspěla. Radiožurnál nemusí do svého vysílání zařadit víc písní z jejího repertoáru. |
Co si budeme povídat, při všem respektu k tomu, co ve svém vysokém věku zpěvačka dokáže, taková tvorba paní Vondráčkové už dávno není. Stejně jako písně jiných šedesátníků a sedmdesátníků v naší pop music.
Na druhé straně je tady Český rozhlas Dvojka, tj. bývalá Praha, nebo deset regionálních stanic ČRo, kde je pro takovou usazenější hudbu poměrně velký prostor. Zrovna dneska ráno jsem na Dvojce Vondráčkovou slyšel. Tyhle věci se v rádiích dělají beze všech sympatií nebo antipatií.
Znamená to, že starší umělci mají smůlu?
Před lety jsem o tom mluvil s Chrisem Reou. Byl strašně zklamaný z toho, že BBC nezařadilo skladby z jeho nové desky do vysílání. Nakonec konstatoval, že populární hudba je prevít. Jejími hlavními nositeli jsou mladí posluchači, a to jsou odjakživa lidé přelétavého vkusu. Co se jim líbilo včera, to už dneska nesnášejí. Kašlou na hudbu ustálených hodnot a chtějí mít své vlastní hrdiny. A podporují je tak dlouho, až je nakonec akceptují i ti starší.
Sám si dobře pamatuji, jak jsem se taky mohl zbláznit, když jsem z Československého rozhlasu slyšel koncem šedesátých let třeba Standu Procházku staršího. Nebo koncem sedmdesátých let zrovna Helenu Vondráčkovou. Dneska už začíná mít takové problémy Lucie Bílá.
Tak o co vlastně paní Vondráčkové jde?
Můžu se to jen domnívat. Na první pohled to vypadá, že si chce udělat z veřejnoprávního rozhlasu dojnou krávu nebo médium, které bude propagovat její desky. Možná taky, že její manažer přichází se slavnou barnumskou myšlenkou "ať se o mně píše, i kdyby to mělo být špatně".
Měl by vědět, že Rada Českého rozhlasu není kompetentní, aby se tím zabývala. Podle zákona o ČRo Rada ani žádný její člen nesmí zasahovat do výroby a vysílání pořadů. I kdyby byly písně paní Vondráčkové veřejnoprávnější než jiné, je na stejném startovním bloku s ostatními.
A ty kulturní hodnoty, kterými se ohání?
To je zajímavé téma. Musím s uznáním konstatovat, že tím otevřela téma, kterému jsme se v posledních letech vyhýbali. Za bolševika se donekonečna diskutovalo o tom, zda populární hudba má nějaké kulturní hodnoty a jak by měly vypadat. Nicméně, v posledních letech vnímáme populární hudbu čím dál víc jako skoro bezcenné spotřební zboží. Je to tak ale správně? Když se dívám na amforu v nějakém muzeu antiky, obdivuji ji jako umělecké dílo. Ale v době, kdy ji neznámý hrnčíř vyrobil, to bylo jen spotřební zboží.
Takže stížnost paní Vondráčkové je sice na houby, ale zajímavý podnět k přemýšlení určitě přináší.
