Mnohovýznamový titul, symbolický i oním mírně znevažujícím hovorovým tvarem, jejž Navarová použila v písni Andělská, odkazuje k východiskům jejího životního směřování, k autorské pokoře – a vlastně i k tomu, že je to sbírka svým způsobem definitivní.
Zuzana Navarová (*18. 6. 1959, †7. 12. 2004) odešla ve chvíli, kdy její hloubavé texty získávaly jistý rozměr smíru a jakéhosi pobaveného nadhledu; slibovaly ještě zrát s přibývajícími léty. Mnohé zůstalo nedopsáno a nezazpíváno. Nad svazkem vypraveným s cudnou jednoduchostí, v přebalu barvy režného rubáše vzpomínala na Zuzanu Navarovou editorka knihy Hana Svanovská.
To vážně nikdy dřív nikoho nenapadlo vydat její písně knižně?
Zuzanu o tom občas někdo přesvědčoval, ale byla dost skeptická. Když jsme v roce 2003 mluvily o tom, že by její texty mohly vyjít knižně, říkala: Ano, ať si to někdy někdo vydá, nebudu proti. Jen se odmítala vracet k textům z období Nerezu, tam byla striktní: To je něco, co už mám za sebou, v čem už nejsem já, to už nechci. I můj výběr byl tedy určený naprosto jednoznačně formulovaným názorem; za své už brala jen texty, které psala pro skupinu KOA.
Takže záměr vydat texty se rodil ještě na sklonku jejího života?
I když si Zuzana jisté limity směrem k budoucnosti uvědomovala, vzhledem ke své tvorbě si je vůbec nepřipouštěla a o nějaké bilanci nebo literární závěti rozhodně neuvažovala. Popravdě, nenapadlo to ani nikoho jiného, hlavně proto, že pořád měla plno nápadů, až do posledních chvil života psala písně. Jako by její tvorba ani nebyla uzavřená – jenom přerušená. Já jsem ji znala od dětství, s mou maminkou byly blízké přítelkyně. Poslední čtyři roky jsme byly v dost intenzivním kontaktu. Troufám si říct, že ke mně byla dost otevřená.
Byly jste přítelkyně, ale od toho je k editování textů dost daleko. Jak jste je nabídla nakladatelství?
To byla náhoda. Na večírku katedry české literatury na brněnské filozofické fakultě jsme se s Miroslavem Balaštíkem, bohemistou a nakladatelem, dostali k lehce ovíněné diskusi o písňových textech a textařích. A já jsem – bez jakéhokoliv postranního úmyslu – jmenovala Zuzanu Navarovou jako jednu z mála českých autorek, jejíž písňové texty by bylo možné a únosné vydat v samostatné knížce, zvláště když už jde o uzavřené dílo. A on na to: Jo, do toho bych šel. Vzhledem k situaci jsem to nebrala moc vážně, ale on mi hned druhý den zavolal a já musela dodržet slovo. A tak jsem s pomocí Zuzaniny maminky a její manažerky Zuzky Hanouskové ze Zuzanina počítače získala konečné verze většiny textů a mohla jsem začít seriózně připravovat jejich vydání.
Vedle textů se v knížce objevila i přátelská vyznání nazvaná Miláčkové Zuzany Navarové.
Měli jsme i rané povídky ještě z dob Zuzaniných studií. Vůbec nebyly špatné, mně osobně se zdají vtipné, ale asi by se líbily hlavně těm, kdo znali a chápali Zuzanin smysl pro humor. S duchem knížky by však nesouzněly, přece jen vznikaly jinde a především jindy, mnohem dřív. Naopak texty o přátelích a oblíbencích z branže jsme vlastně objevili náhodou, když už byly přípravy k vydání "Počty" skoro u konce. Vycházely postupně v dnes už zaniklém kulturním časopise Neon v průběhu roku 2000.
Komplikovala vám ta dvojrole přítelkyně/editorka situaci, nebo to nevadilo?
Nebylo to tak zlé – možná díky Zuzanou jasně stanovenému přelomovému roku 1998, před který se v žádném případě nechtěla vracet, bylo těch textů nakonec třicet a mohly vyjít všechny. Kdyby nastala situace, že bych musela uspořádat výbor, citovému zaujetí bych se bránila dost těžko.
Prý po Navarové nezůstal žádný rozepsaný nebo nedokončený text.
Ano, žádný jsme neobjevili rozpracovaný; svědčí to o tom, že Zuzana vždy promýšlela jeden text. Na tom pracovala, nosila ho v hlavě a nepokročila dál, dokud nebyl "hratelný". Možná občas pracovala na více písních najednou, ale žádné nedodělky nezůstaly.
Nazvala byste ji textařkou, nebo básnířkou?
To je těžká otázka; domnívám se, že je v tom kousek od obojího. Její jazyk je ryze básnický, plný jinotajů – v tomto smyslu její texty poezie určitě jsou nebo minimálně balancují na hraně. Ona sama však nikdy básnické ambice neměla a její texty také nejsou samostatnou básnickou výpovědí – vznikly ve spojení s hudbou, účelově: jako píseň, která má být zpívána a hrána s kapelou. Nic víc, nic míň.
Neztratí se však něco, když písni vezmete hudbu a zůstane jen "holý" text?
V jednom starším rozhovoru pro Český rozhlas se novinářka Jana Klusáková Zuzany ptala, čím se cítí být především – zda zpěvačkou, skladatelkou, či textařkou? A Zuzana naprosto spontánně odpověděla: Textařkou. Důraz na slovo, slovní výpověď, byl u ní vždycky zřetelný. Takže si myslím, že samostatné vydání písňových textů smysl má – i pro toho, kdo z nějakých důvodů nezná její hudbu, protože samy ty texty jsou pozoruhodné.
Proč název Andělská počta?
Definitivní podobu názvu "zavinila" Radůza, Zuzanina blízká duše. Při jednom našem telefonátu zmínila častý Zuzanin zvyk spojovat zdánlivě nesouvisící pojmy do nového celku s jiným významem – taková trochu filozofická hra se slovy. Pak mi připomněla jedno podobenství z písně Andělská: Bože, podej mi ještě ten kalich/ to víno, co s nocí se měnívá na líh/ snad nad ránem na dně se dočtu/ že v kastlíku andělskou počtu/ mám. A já se chytla dalšího významu toho slovního spojení: "počta" jako to, co už je spočítané, hotové, definitivní. Hned jsme se s Radůzou shodly, že je to to pravé.
