Letos festival uspořádal čtyři koncerty, z nichž jsem vyslechla tři (čtvrtým byl jazzový večer). Jejich protagonisty byly tři rozdílné osobnosti: Jan Lisiecki, Julianna Avdějeva a Arkadi Volodos.
Preludium v dějinách hudby
Jako první vystoupil třicetiletý Kanaďan Lisiecki, který program pojal jako jakýsi průřez historií preludia, této zdánlivě skromné hudební formy, která vlastně obvykle jen uvádí další skladbu.
Nicméně v dějinách hudby preludium postupně nabylo i vlastního významu, a tomu odpovídala dramaturgie koncertu. V první části Lisiecki prostřídal Chopina a Bacha, k nim přidal Rachmaninova, ale také modernější autory jako jsou Poláci Karol Szymanowski a Henryk Górecki a Francouz Olivier Messiaen.
Hrál je na přeskáčku a tím pádem docílil kontrastů - průzračný a jemný Chopin vedle hutného Rachmaninova, pak zase pozdněromantický Szymanowski... Nejvíc mi utkvěl v paměti Messiaen s cyklem Preludia pro klavír, jakási osobitá ozvěna impresionismu z konce dvacátých let dvacátého století.
Problém trochu byl, že taková stavba večera vyloženě nechytla za srdce, spíš to celé zavánělo didaktickým charakterem – zkrátka preludium v dějinách hudby. Ale právě tak to Lisiecki nejspíš i myslel. On sám není výbušným typem, s krajní dynamikou to nepřeháněl ani u Rachmaninova, což bylo nakonec dobře. Hrál soustředěně, nicméně první půle vyzněla spíš chladně.
V druhé půli zahrál kompletní cyklus 24 preludií Fryderyka Chopina, jenž postupně projde všechny tóniny a nejrůznější tempa. Tady už kontrasty měly logiku danou autorem a Lisiecki se rozehrál do bohaté dynamiky a melodické jímavosti. Jako přídavek zahrál Schumannovu Romanci Fis dur.
Šostakovič zdraví Bacha
Po Lisieckém se představila čtyřicetiletá ruská pianistka Julianna Avdějeva (vítězka varšavské Chopinovy soutěže z roku 2011) která shodou okolností pokračovala v tématu preludium, ale zase z jiného pohledu. Vybrala si třináct (s přídavkem čtrnáct) z cyklu 24 preludií Dmitrije Šostakoviče, tedy autora, kterého má běžný milovník klasiky spojeného asi hlavně se symfoniemi, případně operami, s díly, jimiž se po svém pokoušel vyrovnat s totalitním režimem.
Když byl roku 1950 vyslán do Lipska v rámci připomínek 200. výročí Bachova úmrtí, stanul tam rovněž v čele poroty klavírní bachovské soutěže a spřátelil se s její vítězkou, Taťjanou Nikolajevovou. Po návratu se pustil do cyklu vlastních preludií.
Je to jiný Šostakovič než ten symfonický. Nemá tak ostrý jazyk, není tak vzdorný a sarkastický. Je jakoby pokorný, i když svoji osobnost nezapře. Nicméně člověk cítí, že tentokrát je na prvním místě úcta k Bachovi, který – jak zdůraznil i tištěný program – byl Šostakovičovi útočištěm v životě ohrožovaném stalinskými represemi.
Avdějeva vše přednesla s niterností, svěžestí a jakousi skromností až nenápadností. Na jednu stranu to bylo chvályhodné, na druhou se přiznám, že moje pozornost zvláště během druhé části už začínala polevovat. Prostě to nebyl ani „pravý“ Bach, ani „pravý“ Šostakovič. Avdějeva navíc hrála z not, což jí jistě nebude nikdo vyčítat, ale z hlediska posluchače listy papíru vždycky tak nějak vstoupí mezi interpreta a skladbu.
Setkání s géniem
Skutečný pocit souznění s hudbou a jejím tlumočníkem nastal při závěrečném večeru, jehož hvězdou byl 53letý ruský pianista Arkadi Volodos. Na Firkušného festival se rodák z Petrohradu, dlouhodobě usazený v západní Evropě, vrátil po čtyřech letech a opět potvrdil, že je zcela výjimečnou osobností.
Jakmile položil ruce na klávesy v Sonátě pro klavír A dur od Franze Schuberta, dostavil se dojem, že se kláves nedotýká, že pouze dal pokyn, aby se nástroj rozehrál sám a on ho pak už pouze diriguje. A klavír dýchal a měkounce zpíval ušlechtilé Schubertovy melodie.
Následoval cyklus Roberta Schumanna Tance Davidovců, inspirovaný fantaskními postavami z fiktivního spolku, který si skladatel vymyslel pro účely svých článků a boje proti „filištínům“ v umění. I tady Volodos (nebo spíš jím řízený klavír) hýřil nápady a jemným vtipem. Volodos jen seděl na židli s opěradlem, s hlavou často dozadu a na klávesy se málokdy podíval. Přesto je musel nějak hypnotizovat…
Pokud by si ale někdo myslel, že Volodos je „pouhý“ křehký lyrik s úžasnými pianissimy, pak ho z omylu vyvedla Uherská rapsodie č. 13 od Franze Liszta, kterou klavírista uvádí ve vlastní aranži. Už tak dost virtuozní Liszt zněl až pološíleně, přitom Volodosova hra měla v sobě stále měkkost i emocionální hloubku. Dokonce i v takovém čísle jakoby se kláves nedotýkal, a jeho forte bylo vlastně extrémně zesílené piano – či jak popsat jeho famózní zacházení s dynamikou. Tím výrazově bohatší zvuk vznikal.
Zahrnut velkými ovacemi Volodos nakonec přidal pět zcela odlišných kousků: Intermezzo Es dur od Johannesa Brahmse, Moments Musicaux č. 3 od Franze Schuberta, Pájaro triste (Smutný pták) od Federica Mompoua, píseň Malagueña od Ernesta Lecuony a Siciliano od Antonia Vivaldiho v aranžmá J. S. Bacha.
Shrnuto, všechny tři vyslechnuté klavírní recitály měly vysokou úroveň, ale jen ten poslední měl v sobě to „něco“ navíc, co se dá nazvat shůry danou genialitou.
