Italská pianistka Beatrice Rana na koncertě v Rudolfinu

Italská pianistka Beatrice Rana na koncertě v Rudolfinu | foto: Petra Hajská

GLOSÁŘ: Pianistka s pažemi obra a virtuos, jenž se kláves ani nedotýká

  • 1
Na letošním Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného, který pořádá Pražské jaro, se dosud představili tři pianisté. Uvedli různé programy a zanechali různé dojmy.

Pražská přehlídka, která se letos koná po sedmé, je jakousi podzimní protiváhou k opulentní pražskojarní nadílce začínající každý rok v květnu. Soustřeďuje se jen na klavírní umění, jako výraz úcty k Rudolfu Firkušnému, velkému českému pianistovi, jenž větší část svého života strávil v emigraci.

V tomto týdnu zatím v Rudolfinu vystoupili tři pianisté. Jako první se ještě v neděli představila 26 letá Italka Beatrice Rana, která ve světě vyhrála prestižní soutěže a platí z mimořádný objev. Při pohledu na drobnou, subtilní ženu se skoro nechtělo věřit, že bude hrát takové robustní skladby jako jsou Etudy od Fryderyka Chopina, výběr z cyklu Ibéria od Isaaka Albénize a Tři věty z Petrušky od Igora Stravinského. Rana však ohromila. 

V pažích má sílu obra, i při nejnáročnějších pasážích na ní není patrná fyzická námaha, síla jejích rukou přirozeně přechází do kláves. Výsledkem je mocný, ale měkký zvuk, dynamicky neobyčejně bohatý – pianissima byla kouzelná. V Italčině hře jsou silné emoce, nikoli však povrchně okázalé, Rana je do klavíru doslova ponořená. K radosti publika nakonec přidala ještě Janáčkovu Frýdeckou Pannu Marii z cyklu Po zarostlém chodníčku a koncert uzavřela částí z Bachovy Partity B dur.  

Vedle citové, do hry pohroužené Rany působil 58 letý Kanaďan Marc-André Hamelin, který vystoupil v úterý, na první poslech i pohled jako pán s životním nadhledem a jistým intelektuálním odstupem. Ostatně má za sebou úctyhodnou kariéru, bohatou diskografii a spoustu cen, včetně jedenácti nominací na Grammy. Zvukově bohatou Fantazii h moll od Alexandra Skrjabina i ježaté Sarkasmy od Sergeje Prokofjeva si labužnicky vychutnával – jeho schopnost hrát tiché pasáže skutečně tichounce je snad ještě větší než u Rany – každopádně by mohli spolu soupeřit. Přesto nevznikal pocit, že hraje nezaujatě a chladně. Ani v těchto skladbách, ani v Sonátě č. 3 méně známého ruského, respektive sovětského autora Samuila Fejnberga.

Vrchol večera ovšem přišel v podobě Sonáty č. 21 od Franze Schuberta, jednoho z posledních skladatelových děl, vzniklých nedlouho před jeho smrtí. Něco také jímavého, měkkého, odpoutaného od lidského slzavého údolí se v Praze dlouho nedalo slyšet. Jiné slovo než nadzemské se pro popis dojmu ze hry nedá použít. Hamelin jakoby se kláves ani nedotýkal a hudba jakoby mu sama přicházela odněkud shůry.

Paradoxně se téměř nechtělo poslouchat přídavky, které doznívající dojem spíše narušily. Hamelin v nich mimo jiné zahrál i vlastní skladbu, kterou složil pro Van Cliburnovu klavírní soutěž.

Po takovém zážitku měl český pianista Jan Bartoš, jenž na festivalu zahrál ve čtvrtek, nelehkou pozici. Zvlášť když on sám je zase jiným typem pianisty. Pianissima či jímavost nejsou jeho hlavní zbraní, to spíš zemitá fortissima, drama, bouřlivé emoce, až jakási zarputilost. Bylo skvělé slyšet právě v jeho podání Osm preludií od Miroslava Kabeláče, českého skladatele 20. století, nebo kratičké, věcné, v nejlepším slova smyslu zkratkovité skladbičky s názvem Šest malých kusů od Arnolda Schönberga. 

Do určité míry to slušelo i slavné Beethovenově Sonátě č. 23 "Appassionata“, Schumannově Fantazii C dur a Chopinově Barkarole Fis dur, dalším skladbám večera, které dodaly kontrast – a také tak trochu zabalily moderní autory do stravitelného posluchačského sendviče. Přesto se člověk přistihoval při tom, že se neustále vrací k předešlému koncertu, k měkké lyrice a jakési nonšalantnosti Hamelina.

Klavírní festival Rudolfa Firkušného ještě nekončí, v sobotu jej uzavře recitál ruského pianisty Jevgenije Kissina.