"Kamarádka mi říkala, že se jí zdá smířlivá s osudem. S tím bych se klidně ztotožnila. Na lidi působí naše muzika rozdílně. Každý si v ní asi najde něco jiného. Ale pohodová muzika to určitě není," říká Ema Brabcová.
Khoibu dali dohromady s Filipem Míškem v létě 2002, tehdy ještě byli členy pražské kapely Roe-Deer.
"Chtěli jsme dělat muziku trochu jinak," vysvětloval Míšek. Khoiba již existuje samostatně, vyhrála soutěž Jim Beam Music 2002, uspěla v hudební anketě Žebřík a vydala dvě EP desky. Nyní je na světě debutové album Nice Traps - Krásné pasti.
Je v názvu a hudbě vaší desky obsažený princip krásy i nebezpečí?
Míšek: Ano. Je to míněno jako kontrast mezi něčím, co je krásné, a tím, co člověka polapí. Ale název má víc významů.
V jednom rozhovoru jste nazvala vaši hudbu podivný pop. Proč?
Brabcová: Tohle nepřesné přirovnání se se mnou vleče. Nikdy jsem vlastně pořádně nepřemýšlela, kam naši hudbu zařadit, ale asi je to špatně. Každý se nás na to ptá. Možná bychom měli mít něco připraveného.
Míšek: Já bych říkal pop.
Brabcová: Já pořád nevím.
Ke komu býváte přirovnáváni?
Míšek: K Björk, dokonce k PJ Harvey, ale to jsem nepochopil...
Brabcová: Dido anebo Cranberries. Cranberries! To mě úplně nejvíc urazí, v momentě bych s tím nejradši sekla.
Co je pro vás největším znakem originality?
Míšek: Atmosféra. Není to o vymýšlení nových směrů muziky, ale o atmosférách.
Vše už bylo vytvořeno?
Míšek: O tom nepřemýšlím. Každý člověk je individualita a do muziky vloží svoji tvář. Tím je hudba zvláštní.
Brabcová: My se snažíme, aby Khoiba ničemu nepodléhala.
Ale jak to udělat, abyste byli v hudbě obsaženi vy a nikdo vás k nikomu nepřirovnával?
Brabcová: My nebudeme nikdy dělat hudbu podle lidí, ale podle sebe. Tohle se může změnit, až budeme třeba známější. Ve fázi, ve které jsme, nás bude stále někdo k někomu přirovnávat. Plyne to z neinformovanosti.
Do jaké míry je důležitý postup, podle kterého muzika vzniká?
Brabcová: Vždycky vymyslíme základní riff, na který potom Filip dělá aranžmá.
Míšek: Mám rád kombinaci elektroniky a různých nástrojů. Muziku dělám, jak ji cítím, nechci ji na nic vědomě roubovat. Rozhoduje instinkt.
Muziku prý skládáte na chatě. Dokážete dát píseň hned do finální podoby?
Brabcová: Bylo by to nejlepší, kdyby to šlo. Člověk úplně nejlíp zachytí atmosféru v začátku. Pak se to těžko dohání. I když je pravda, že některé písně mají svůj vývoj, než je dopracujeme. Jindy si říkáme: to jsme měli nahrát hned. Týká se to zvláště mého zpěvu, který podléhá náladám, atmosféře. Na chatě je atmosféra, která je natolik specifická, že se nedá ve studiu někde v Praze vytvořit.
Muzika se odvíjí více od pocitů než od příběhů?
Brabcová: Stoprocentně od pocitů. Je lepší být co nejmíň konkrétní, aby si lidi mohli naši hudbu naroubovat na své příběhy.
Emo, studovala jste operní zpěv. Byl vám k něčemu?
Brabcová: Je pravda, že mi to dost dalo. Naučila jsem se trochu dýchat, zkušenosti ze studia mi pomohly v intonaci. Chtěla bych se k opernímu zpěvu někdy vrátit.
Do jaké míry vnímáte publikum při zpívání?
Brabcová: Někdy cítím lidi dokonale, a jsou to nejlepší stavy, které poslední dobou zažívám. Třeba na křtu naší desky jsem lidi vnímala. Byli tam jen oni pro nás a my jen pro ně. Bylo jich hodně, bylo to super a cítila jsem je fakt všechny.
 Kapela Khoiba |
