Svého času se jim říkalo „britská kytarovka bez kytar“, což je celkem výstižné. Ve zvuku Keane skutečně absentuje kytara, nahrazují ji melodické klávesové linky a prim hrají klenuté, mohutné refrény. Když v roce 2004 přišli s debutovým albem Hopes and Fears, byla z toho celkem událost. Prodalo se ho více než pět milionů kusů a z Keane se stali noví miláčci publika i tisku. Není divu, byla to ideální hudba pro masy, snadno stravitelná, příjemně se poslouchající, naprosto nenáročná.
Takto se Keane ostatně prezentovali i v Praze. Jako perfektně promazané soukolí, kde dokonale šlape každé kolečko. Zpěvák Tom Chaplin byl ve skvělé formě, zpíval jak z partesu, hovořil, vtipkoval, bylo vidět, že se na koncert těšil a hodlá si ho užít se vším všudy.
Za zády mu hrála sladěná kapela a výsledek prostě nemohl žádného fandu skupiny nenadchnout. Zvlášť když čtveřice velmi záhy zařadila svůj průlomový hit Everybody’s Changing ze zmíněného debutového alba.
Keane zkrátka působili jako parta nerozlučných kamarádů z dobrých rodin, která hraje vzornou pop-rockovou muziku. Spíše tedy popovou než rockovou. Zaoblenou a vyladěnou tak, aby se lehce vstřebávala a pobavila. O nic víc nejde. Což je na druhé straně ale zároveň tak trochu zádrhel. Občas je prostě té usměvavé a všeobjímající „pohody“ zkrátka moc. V některých ne tak melodicky jiskrných písních Keane působili až moc unyle a bezkrevně. Prostě jako prvoplánoví naháněči holčičího publika, něco jako u nás třeba Marek Ztracený.
Cause And Effect TourKeane Forum Karlín, Praha 2. února 2020 |
Jen díky jejich původu nikdy nespadli do vyloženě podbízivé šmíry, v jejich písničkách je stále kus britské písničkářské tradice a melancholie. Ale srovnáme-li je s tím nejlepším, co v tomto ranku z Velké Británie vzešlo, budou Keane vždy tak trochu béčkový produkt. Byť skvěle odvedený, jak už byla řeč. Jen mám prostě raději ne tak mydlinkovou hudbu, i britský kytarový pop dokáže říznout, zadřít se pod kůži, vyhodit mozek z hlavy a přivodit skutečně euforické stavy. Nic z toho se na koncertě Keane nedělo. Byla to „jen“ vkusná a – jak už bylo řečeno – skvěle odzpívaná a zahraná zábava.
Ale nekončeme ve zlém. Vnitřně jsem se při jejich písničkách usmíval, navenek se zlehka pohupoval a těch pár opravdu ucouraných balad jsem jim odpustil. Po nich vždy následoval nějaký svižnější kousek a finále ve znamení hitovek This Is the Last Time nebo Somewhere Only We Know bylo působivé.
Hlídací kočka
Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.
