S Hopes And Fears to ještě klaplo. Vzít nějaký úspěšný žánr (v tomto případě kytarový pop), sebrat mu jeho nejcharakterističtější prvek a nahradit ho něčím jiným (v tomto případě kytaru pianem) byl skutečně nápad za milion. Keane se stali "tou kytarovkou bez kytar". Ale vzpomínáte si na tu desku? První čtyři skladby z ní byly hity jak volební debakl ODS, pak vata, ještě jedna pecka, vata a konec.
Perfect Symmetry se jí v tomhle trochu podobá, což se po otřesné dvojce Under The Iron Sea, na kterou zbyla jenom vata, dá považovat za úspěch. S úvodní skladbou zbystříte, s druhou jste vtažení, s třetí se vám chce hopsat. Nicméně už u čtvrté jste duchem jinde a s pátou se definitivně překulíte na druhý bok. Nezachrání to ani Stuart Price, producentské eso, obstarávající každé písničce trochu jiný šmak. Většinou tím Keane připravuje o jejich originální zvuk, čímž se tahle parta najednou stává zaměnitelnější a zbytečnější.
Keane totiž přes všechnu šikovnost a snahu nemají charizma Coldplay, kterým jste ochotní to věřit, i když i u nich vám leccos napovídá, že na vás taky šijou jenom další velký pop&rollový švindl. Se svým citem pro dokonalý kýč připomínají spíš Eltona Johna. A s touhle deskou je to definitivní. Keane jsou prostě jenom další slušná popová kapela, která se vám snaží dostat do šrajtofle, ale tváří se při tom jako vaše máma.
Keane - Perfect Symmetry
Universal
Nejlepší skladby: Spiralling, Lovers Are Losing, Again And Again, Black Burning Heart
Hodnocení Filter: 70%