Žádné divoké pobíhání, žádné excentrické výkřiky či gesta. Dan Bárta tiše přechází po podkrovní místnosti, občas složí hlavu do dlaní nebo se podrbe ve vlasech. Pracuje na třetí řadové desce kapely Illustratosphere (vyjít má začátkem května), pokračovatelce úspěšného alba Entropicture z roku 2003.
Zatímco Entropicture odrážela melancholické stavy, Animage vznikala podle Bárty v mimořádně vstřícné náladě. A jak už název napovídá, osmatřicetiletý muzikant i tentokrát svou hudbou "maluje" tóny jemných nálad.
Do nahrávacího studia v polském městečku Nepolomice jsme dorazili v deset dopoledne. Dům na okraji civilizace, opuštěná příjezdová cesta, kolem samá pole. Že je tu studio, napovídá jen cedule na vratech. Jak jste se tady na konci světa ocitli? vyzvídám na zpěvákovi.
"Náš basista Robert Balzar natáčel se svým triem ve Varšavě, kde se potkal se zvukařem Tadeuszem Mieckowským. Říkal, že má dojem, že je to náš člověk, tak jsme se rozhodli, že ho zkusíme," vysvětluje Bárta.
Zatímco jiní čeští zpěváci, herci či režiséři vyrážejí do Polska za další obživou a publikem, Bárta se sem přijel pracovně "odříznout". Spolu s Mieckowským a klávesákem Filipem Jelínkem se téměř nehne od mixážního pultu. Jak říká, někdy se tady mluví v notách.
Pak hlasy na chvíli ztichnou a oči se upřou na monitor počítače, kde se jednotlivé stopy vykreslují do barevných sloupců. Technická práce, která připomíná spíš konstrukci stroje než upravování písničky. Jako když hrajete tetris - jednotlivé kusy skladby se oddělí od sebe a pak se zase skládají dohromady tak, aby všechno zapadlo do sebe.
V Nepolomicích stráví Bárta dohromady asi měsíc. Za tu dobu musí stihnout doladit čtrnáct už složených skladeb. A možná otextovat patnáctou. "Jeden text mi pořád chybí, ale jestli ho dodělám, netuším. Stává se u mě zvykem, že minimálně jedna skladba zůstane ležet ladem bez toho, abych ji otextoval," říká Bárta.
"Jestli to tak bude i teď, se teprve uvidí. Ještě mám v sobě pořád odvahu si říkat, že bych mohl zvládnout všech patnáct textů, ale nevím, nevím, už jsem línej."
Sedím na pohovce a poslouchám jednu skladbu z nové desky. Jmenuje se Nejen Ejen a Bártův rukopis nezapře. I ona vytváří v posluchači onen Bártův tolik typický snový svět, kterým jako větroň po obloze zlehka proplouvá jeho citlivě tlumený zpěv. Vypráví o téměř čtyřicátníkovi, který ztratil smysl života.
"Hlavní postavou je Skot, který byl na Cejlonu v jednom meditačním centru mým spolubydlícím. Ukázala mi ho má přítelkyně Kateřina, která ho tam potkala při minulé návštěvě a měla pocit, že by mě mohl zajímat. Strávil jsem s ním velmi příjemný týden," vzpomíná Bárta.
Když se ptám na další inspirace k desce Animage, mírně se zděsí. "Ježíšmarjá!" pronese - tohle slovo ostatně zaznívá snad v každém jeho rozhovoru. "Člověk něco čtyři roky prožíval a to všechno se v muzice odráží. Nerad vyprávím konkrétní příběhy za života. Smutek je prostě smutek a je jedno, jestli vznikl proto, že se mi rozbil oblíbený hrnek. Protože z toho nakonec stejně napíšu píseň o holčičce, které umřela kočička," vysvětluje trochu neochotně. A vzápětí se mu tvář zase rozzáří: "Chci novou deskou vždycky překonat hlavně sám sebe."
