"Byl jsem vystíhovanej, viděl jsem mraky, i když svítilo slunce. Musel jsem se přeprogramovat a nahrát nový operační systém, už bez těch věcí, které se mi na tom starém nelíbily," vzpomíná dnes na dobu, kdy začal tušit, že se "něco" musí změnit.
Nakonec si zvolil tu na první pohled nejtěžší cestu - říct ne pohodlí popularity. Rozhodl se zašlapat svůj mediální obraz, zahodit vlastní jméno. A znovu obstát v podzemí subkultury, ze kterého jej náhlá sláva vyrvala. "Když jsem někam přišel, každý na mě měl hotový názor," vzpomíná, jak se to začalo lámat v "klukovi z televize, co chodil s Pergnerkou".
KatoRapper, povoláním textař v reklamní agentuře.
|
Na poslední schůzku, kterou měl s ostatními z Chaozzu, šel Adam Svatoš docela nabroušený. Tehdy už se všichni v podstatě jen vezli. Psal hudbu i texty ostatním, nahrával dema, jak mají rapovat svoje party, a brzy mu došlo, že držet pohromadě kapelu, která o to nestojí, je jen další z věcí, které ho nebaví a k ničemu nevedou. "Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy. Vybudovat si vlastní studio, naučit se sám skládat beaty. Uvědomil jsem si, že kdyby mi na Universalu řekli: Končíš, neuměl bych ani pořádně obsluhovat sampler," popisuje svůj druhý hudební začátek.
A i když Chaozz to dodnes oficiálně nezabalil, začal právě v té době obracet všechna klišé o vývoji kariéry naruby. Zkrátka se zřekl toho, co měl. "S Chaozzem jsme neřešili, jak se co prezentuje navenek. Spousta kritiky na nás zevnitř scény byla pravdivá. Našel jsem styčné body a začal se podle toho chovat," uvědomil si tehdy Deph.
Vykašlal se proto dokonce na svoji už slavnou přezdívku i předsudky, pozvánky na zřejmě docela lukrativní akce typu Bravo show. "To nejhorší, co jsem s Chaozzem zažil, bylo hraní na playback. Věděl jsem, že to už si nikdy nechci zopakovat," vzpomíná raper, jehož popularita sice vylétla strmě nahoru, protože jeho texty Televize nebo Planeta opic znal každý, ale zároveň ho to ničilo. Znovu se vrátil na začátek a nejdřív coby dýdžej začal objíždět kluby po republice s lidmi z undergroundu jako Dědek nebo Skupla a ještě dřív, než z toho byla jeho nová kapela, si začali říkat Prago Union. Aby byla změna dokonalá, z Depha se stal po vzoru série o Růžovém panterovi Kato, který vždy útočí ze zálohy. Pod novou přezdívkou psal do časopisu BBarák, budoval si svoje studio Strojovna, produkoval v něm desky ostatním a stával se čím dál víc členem komunity, do které chtěl vždycky patřit, i když ho zrovna mlel showbyznys.
A taky začal pomalu skládat nové věci a opatrně je uvolňoval na nezávislé kompilace jako East Side Unia. Dobře si u toho uvědomoval, že deska, se kterou přijde, se stane jeho buď, anebo. Držel se svého tempa, i když o jeho stavu a excesech se pořád říkalo ledacos, našel si nový džob jako copywriter a na hudebním "comebacku" pracoval nenápadně, ale intenzivně. "Desku HDP jsem dělal tři roky při práci. Bylo to tak náročný, že s vydáním jsem v té práci i skončil. Snažil jsem se ze sebe vydat a ukázat maximum. Platil jsem si mastering v Německu, spoustu hostů. Chtěl jsem prostě zjistit, zda jsem toho opravdu schopnej a jenom si něco nenamlouvám," vzpomíná Kato.
A ukázalo se, že je víc než schopný. Že s posluchači tuzemského hip hopu umí pořád souznít a dodávat jim rýmy i témata. Z hesla "Prago, pyčo" se stala regulérní hláška a jeden z prvních hitů kapely Verbální atentát neměl zbořit televizní hitparádu Eso s Terezou Pergnerovou, ale místo toho bodoval ve Velké sedmě na alternativním Radiu 1. "Nebyl to žádný viditelný výbuch. To jsem ani nechtěl a nečekal. Šlo o muziku a věřil jsem, že když bude stát za to, tak si k ní lidi cestu najdou," vzpomíná Kato na vstup Prago Union na hudební scénu a na vše, co následovalo. V důsledku té proměny se dokonce i někdejší Chaozz začal v rámci hiphopové scény stávat z undergroundem vysmívané značky komerce tím, čím vždycky skutečně byl. Kapelou možná naivních cucáků, která ale přivedla spoustu lidí k rapu.
Tři roky strávili Prago Union koncertováním, další rok a půl byl Deph zavřený ve Strojovně a pak konečně i jeho dostihlo to, co vydání prvního alba naznačilo. "Druhou desku Dezorient expres jsme křtili ten samý den, kdy přišla z výroby. Nikdo ji nemohl znát. Přišel jsem do klubu a bylo vyprodáno. Já jsem z toho byl vyjevenej. Nechápal jsem, co se stalo," vzpomíná Kato. "Pak mi došlo, že HDP udělalo, co mělo, rozšířilo se mezi lidi samo během doby, kdy jsem dělal jiné věci. To byl asi moment, kdy jsem byl šťastný, že se to začalo dařit."
Jediný rapper bez zubů
Důvod k radosti měl ještě jeden - rapem totiž překonal i další komplikace. Kvůli rodinným dispozicím, špatné životosprávě a problémům se štítnou žlázou totiž během pětileté pauzy mezi první a druhou deskou Prago Union přišel o zuby. A pokud chtěl desku dotáhnout, musel Kato na scénu vstoupit v nezáviděníhodné pozici "šišlajícího" rapera. Tehdy ještě prohlašoval: "Stál jsem před volbou, jestli desku vydat teď a doufat, že to lidi pochopí, nebo počkat rok, než budu mít nové zuby a než se s nimi naučím mluvit. Ale ty pecky už by nebyly aktuální a nebyla by v nich ta energie." A sliboval, že jen co bude moci, celou desku znovu přerapuje, aby nebyla bezzubá. Jenže se stalo něco jiného a nečekaného. Kato zjistil, že mu rapování takhle jde možná ještě lehčeji a výsledku to neškodí, naopak mu dodává specifický sound a jeho občasným rapovým kázáním ještě lepší vyznění.
Galerie NEPortrét s Adama "Kata" Svatoše vyšel v rámci projektu Galerie Ne. Galerie NE je inspirativní projekt, multimediální internetová galerie odvážných Češek a Čechů nebo lidí trvale žijících v Česku. Cílem je vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít, po čem ostatní touží, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat. Říct ne nemusí znamenat negaci, může být nositelem kladného náboje. Může být projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Může posílit, poposunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe. |
Potvrdil to i následující vývoj. Desky se prodalo za jeden týden bez velké reklamy přes tisíc kusů a vydavatel rychle objednával dolis. A brzy za něj dostal žánrového Anděla a další ceny pro tuhle i další nahrávky následovaly. Adam Svatoš nebo Deph nebo Kato se definitivně znovu stal tím, na jehož desky a rýmy se čeká. Tentokrát ale na jiné, nezávislé scéně. "Mám dost málo energie, abych se věnoval všem ano, takže žádná ne neprožívám. Ale jestli mi něco vadilo, tak nemít v ruce svoji prezentaci a neschopnost říct ne, když se mi něco nelíbí," ohlíží se dnes za tím postupným zlomem.
Nebylo to bez dalších bojů. V Prago Union musel vyměnit parťáka Skuplu za DJ Mara a v touze dostat na pódium živou energii kolem sebe postavil i živou kapelu Livě Band, která postupně proniká i do jeho nahrávek. Na těch se noří pořád hloub a hloub a jeho posluchači mu rozumí. Deska Barvy i aktuální Vážná hudba bodují v žebříčcích i u kritiků. I když si nevydělá tolik, aby se hudbou uživil a nebyl jednou nohou v dluzích, bere to Kato jako osvobozující fakt, díky kterému se alespoň do muziky nemusí tlačit. Nakonec na podobnou situaci byl prý zvyklý od začátku své rapové kariéry, kdy ještě letěl vstříc popovému nebi, aniž věděl, jaké je.
"Když jsme podepisovali smlouvu s Universal Music, bylo mi šestnáct a chtěli jsme hlavně vydat desku. Musel jsem k tomu mít souhlas rodičů a neuměli jsme si představit, co z toho bude. Ta smlouva byla tehdy samozřejmě tak nevýhodná, že jsme z prodejů desek neviděli skoro nic. Naštěstí jsem bydlel u rodičů, tak mi to tehdy zas tak nevadilo," vzpomíná dnes na divoké chování vydavatelů a svérázné podmínky devadesátých let.
Možná pro to, co prožil, si totiž dodnes zachoval image týpka, který si s vámi v baru zahraje fotbálek, ubalí a normálně pokecá. Když se s ním chcete potkat, přijde samozřejmě o půl hodiny později a nemohl vám o tom dát vědět, protože "mu zrovna došel kredit na mobilu". V undergroundu si libuje celou svou osobností, stejně jako ve vytahaných hadrech. Namísto luxusu si sám staví kola a jezdí na nich po městě. Jako copywriter působí už jen externě a zdá se, že si užívá svoji svobodu.
Vypadají podle toho ostatně i jeho další ambice: střízlivé, civilní a normální. "Nechci dobýt Ameriku, ale mám dílčí cíle. Mám představu dělat desky, který si lidi budou moct dát do knihovny a vrátit se k nim i o několik let později. A furt jim budou něco dávat. Nechci plejtvat ani svým časem, ani časem lidí, co je poslouchají. Tak se snažím dělat každou desku. Nevracet se, být pokaždé někde jinde," vysvětluje Kato, co ho dnes v tvorbě i v životě žene dopředu.
