Jak se vám poprvé pracovalo v rámci kapely?
Bylo poněkud náročnější se sejít ve studiu. Přece jenom sehnat dohromady pět dalších muzikantů a producenta, když část je z Ostravy, část z Frýdku-Místku, další z Prahy, z Jablonce. Občas to bylo trochu divoké, ale jinak to byla skvělá zkušenost. Při skládání písniček mi narostly další ruce a hlavy a cítila jsem se mnohem svobodnější.
Svobodnější v tom, že jste se díky kapele mohla pustit do věcí, které jste předtím nemohla vyzkoušet?
Přesně tak. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Což je jedna z věcí, kterou na skládání písniček opravdu miluju. Když si nějaká skladba řekne, že chce jít tudy, dopřeju jí to. Kapela to zatmelí, a i když se na desce střídají žánry, díky emoci, kterou mám v hlase, to celé drží pohromadě.
Byla jsem v šoku. Ségra ležela kousek vedle mě, takže v telefonu všechno slyšela. Zírala na mě s otevřenou pusou.
