Eponymní debut z roku 1985 přinesl výseč z několika desítek Plíhalových starších písniček, které byly za doprovodu hostů nahrány v českobudějovickém rozhlasovém studiu. Nezpochybnitelný klenot své doby nyní doplňuje sedm bonusů, které tvoří především dobové koncertní verze, ale také několik výjimečných coververzí, jako například Ommadawn Mikea Oldfielda.
Druhá deska z roku 1989 nazvaná Karel Plíhal... Emil Pospíšil... zachovala svébytnou poetiku, ale i díky spoluhráči tu lze vysledovat výrazný tvůrčí a muzikantský posun. „Byl vynikající, všestranný kytarista, který dokázal svým způsobem hry dokonale podpořit náladu písní, aniž by se zbytečně hudebně předváděl,“ vzpomíná Plíhal na Pospíšila, se kterým hrál až do roku 1994, kdy výtečný kytarista, ale i producent a hráč na sitár vážně onemocněl a zemřel.
Album v reedici rozšiřuje malý koncertní záznam roku 1989, od letních Svojšic po prosincovou Lucernu, tedy od ještě jinotajné Špíny po vědoucně ironické polistopadové Co jsme si, to jsme si.
„Plíhal vyšel z větší muzikantské bandy, vyzkoušel různé spolupráce, ale nakonec proti publiku vždy zůstal jen jeden člověk a jedna kytara. Strunné party si nijak neusnadňoval, písmenkové vzkazy komerčně netrivializoval, estrádní příležitosti důsledně zanedbával. Platí to stále,“ dodává v bookletu alba jeho editor Karel Deniš.
