Nechoďme dlouho kolem horké kaše. Na to, v jaké formě Karel Gott bude, byl zvědavý asi každý. Některé pěvecké momenty byly silné a precizní, prostě bezmála výtečné. To platilo především pro druhou polovinu večera, kdy zpěvák sázel hit za hitem jako Lady Carneval, Zůstanu svůj nebo Trezor.
Občas zpěv působil nejistě, s většími či menšími nepřesnostmi, což ještě podpořilo nevýrazné nazvučení. To se týká hlavně několika prvních písní, kdy Gotta skoro nebylo slyšet.
To je víc prostý fakt, než výtka, protože kdo pamatuje první, nepěvecká vystoupení Karla Gotta po nemoci, kdy byl celý zesláblý, nemůže úterní produkci považovat za odbytou nebo nepovedenou. Od začátku šel do zpěvu naplno, byť to tedy místy bylo znát spíše z výrazu na obrazovkách, než z reproduktorů.
Celkový dojem ovšem mnohonásobný zlatý slavík zanechal více než dobrý. A to především proto, že na něm po celou dobu bylo znát, jak si pobyt na scéně neskutečně užívá.
Na pódiu se během dvě a půl hodiny dlouhého programu vystřídala řada pěveckých hostů včetně Gottovy dcery Charlotte, jež se představila s písní Over the Rainbow.
Nejlepším duetem večera byla Čau, lásko, kterou si přišla zazpívat Ewa Farna. Ve skutečnosti zazněla „aktualizovaná“ verze Čau, mládí, v níž došlo na verše „ukrutně pršelo, doktor mě na rentgen zval, pak se ten zázrak stal, nový kloub do kyčle dal“. Bylo to vtipné a ještě navíc oběma skladba sedla pěvecky.
O to méně se později doplňovaly hlasy Gotta a Michala Davida, jenž přišel na jednu ze svých písní.
Markéta Konvičková zpívala mimo jiné Think od Arethy Franklinové, Marek Ztracený přišel se svým hitem Ztrácíš i aktuální písní Ta pravá, již napsal pro Gotta na míru. Zaznělo i Být stále mlád s rapovou pasáží z pera a v podání Leoše Mareše.
Záplava hostů večer trochu zbytečně ředila, rozhodně protahovala a taky mluvit se mohlo méně. Byť si tedy Karel Gott udržoval úroveň humoru – a to jak v proslovech, tak třeba ve chvíli, kdy během Trezoru tanečníci na pódiu zrekonstruovali jeho dávné pohybové kreace. „To jsem taky uměl,“ odtušil suše během sóla.
Dám dělovou ránu na závěr zpívala celá hala a navíc ještě ve stoje. Gott se loučil zdlouhavě, ale v tuto chvíli už to nevadilo. Protože i když mnozí možná pospíchali na metro, chvíle, kdy se zpěvákovi podle všeho strašně nechce z pódia, je vždy trochu dojemná.
Karel Gott v O2 areně potvrdil, že na to ještě pořád má – úměrně věku a stavu. A že jeho publikum mu odpustí i intonační nedokonalosti. Protože „božský Kája“, jehož už během koncertu fanynky zaplavovaly květinami, dokáže ono obří „stavení“, jak hokejovou halu sám nazýval, bavit s grácií a na úrovni.
