DiDonato není první ani poslední operní hvězda, která neodolala vábení jiných žánrů. Jak píše v bookletu, chtěla vzít italské barokní písně, s nimiž se většina pěvců trápí na počátku studia, a osvěžit je novými úpravami.
Proč ne, je to však otázka míry. Písně jako Cacciniho Amarilli, mia bella, Vivaldiho Vedro con mio diletto či Paisiellovo Nel cor piu non mi sento neztrácejí na nahrávce poezii.
Joyce DiDonato zpívá víceméně operně a její zářivý hlas obklopuje jemný jazzový opar, o nějž se stará instrumentální skupina. Je to pikantní, leč kultivované.
Jemně pikantní čísla ovšem střídají nestravitelně překořeněná, počínaje úvodní písní Se tu m’ami. V takových úpravách se předlohy úplně rozpouštějí.
Jistě, autor aranží (a současně pianista) Craig Terry může třeba v barokní písni Quella fiamma od Francesca Contiho slyšet tango i s bandoneonem. Jenže něco takového se musí umět podat.
Bezduché spojení
A kdykoli se DiDonato pokouší imitovat zpěvačku z jiného světa, jež si pohrává s klasikou, nedokáže se vzdát naučeného zacházení s hlasem. Výsledek je trapný.
Song Playautor: Joyce DiDonato |
Zatímco v opeře její hlas oplývá hybností a proměnlivostí, tady je strnulý, protože není schopný „chytit“ odlišné frázování. To není „hraní si s písněmi“, jaké kdysi předvedl na svém barokním albu Sting, to je jenom bezduché, mechanické spojení opery s jazzem.
Zřejmé je to i v amerických evergreenech, které nahrávku doplňují. Taková píseň (In My) Solitude od Duke Ellingtona chce úplně jiný pěvecký přístup.
Vtipný je nečekaný přídavek, v seznamu skladeb neuvedený, ale připojený k poslednímu tracku. DiDonato si při zpěvu písně Caro mio ben dělá legraci ze svých studentských pěveckých nešvarů.
Škoda, že pěvkyně vybavená takovou sebereflexí koncepci alba nedomyslela.
