Z jakého důvodu jste natočil dvojjazyčné album?
Je to jakýsi druh pojmenování toho, že jde o dvojdesku. Až budu dělat vinyl, což bude hned, jak Loděnice dovolí, zredukuju trochu anglickou část, aby se vešla na jednu stranu LP. Na druhé bude česká. Ale jinak obě alba mají dva obaly, dva názvy a vnímám je jako dvě samostatné desky. Když jsem si je pouštěl obě v kuse, dával mi smysl přechod z anglické části do české, kdy se změní nástrojové obsazení a zní to přece jen trochu jinak.
Mají obě části nějaké jednotící téma?
Od chvíle, kdy jsem začal psát písničky a vydávat singly, mám jedno téma, které mi nějak samo od sebe naskočilo. Jde o jakýsi imaginární postapokalyptický svět, v němž se ocitám, kdykoliv začnu skládat. A začnou se mi v hlavě odvíjet ty nejhorší možné scénáře, kam se jako lidstvo řítíme. Vůbec nevím, proč to tak je, ale děje se to. Svoje písničky navíc vidím v jakýchsi klipech nebo obrazech.
Hádám, že nijak povzbudivých.
Jde o kulisy z filmů jako Potomci lidí a podobně. Tuhle náladu si při tvorbě navozuju, ať chci, nebo nechci. A zní pak vycházejí ty moje balady. A souvisí s tím ostatně i název anglické části alba – The Ultimate Playlist For The End Of The World. Atmosféra, která v mých písničkách je, mi evokuje malou kabinku letadla, v níž odlétáme ze Země těsně před jejím zánikem. Ostatně i mé texty, když jsem si je při přípravě desky pročítal, znějí jako dopisy na rozloučenou. A když jsem je takhle všechny zabalil a umístil na desku, je to pro mě možná příležitost navodit si trochu jinou atmosféru.
Zmínil jste, že vyzněním jsou obě části alba odlišná. V čem je hlavní rozdíl?
Anglická je hodně ambiciózní, grandiózní, velkolepá. Dal jsem na ní prostor tomu, k čemu mě to vždycky tíhlo – znít jako černoch a mít aranže ve stylu hudby z Jamese Bonda. Je to manifest poslaný do vesmíru s ohromnou nehorázností každého kluka, který se rozhodne hrát na kytaru a zpívat s tím, že to bude někoho zajímat. A moje další neskromná představa je, že když nějaké paní na Kypru v kavárně nabídne Spotify nějakou z těch mých anglicky zpívaných písniček, nějakým způsobem jí přistane do života, třeba jí to udělá soundtrack k tomu okamžiku. Nebo si znechuceně řekne: to je hrozný, kdo to je?
Každopádně se k té hudbě nějakým způsobem postaví.
Ano a angličtina je ten klíč. Protože je to globální jazyk a v textech obsahuje moje lavírování mezi pocity „všichni jsme naprosto bezvýznamní“ versus „jsem Ježíš Kristus“, což jsem si myslel, když mi bylo šest let. Čili tohle je angličtina a někde po cestě se letos stala čeština. Léta jsem se jí záměrně vyhýbal, bál jsem se jí, protože tam je to pro mě najednou celé o něčem úplně jiném.
Větší důraz na obsah?
Přesně tak. Najednou nejde jen o to, jak hezky to zní a aby to byla hezká fráze, která sedí k hudbě. V češtině jde o dialog s posluchačem, což nejde dělat jinak než naprosto autenticky. Když to shrnu, tak angličtina je otevřený dopis komukoliv kamkoliv, který házím do flašky a posílám dál. Česká část je vzkaz od toho samého člověka jeho nejbližším. Mámě, tátovi, Emmě, dcerám.
Kdo z českých textařů je vám vzorem nebo rovnou idolem?
Čeština, která mi láme srdce a u které brečím v autě, je Kryl, Nohavica, Plíhal. Písničkářská čeština. Z toho mám strach, protože mám pocit, že toho nemůžu nikdy dosáhnout. Když slyším Zbytečnou lásku od Karla Kryla, mám pocit, že každé slovo je jako skalpel, který rozřezává planetu vejpůl a pojmenovává věci tak, že lépe to zkrátka nejde. V jiných jazycích, které ovládám, to takhle necítím. Nevím, jestli tenhle můj oblíbený zpěvák má texaský přízvuk, ale vnímám každou odchylku od přízvuku v češtině.
Souvisí vaše vizuální vnímání hudby i s tím, že společně s bratrancem Givinarem Křížem režírujete klipy?
Celý svůj dospělý život, kdy se zabývám hudbou, se pohybuju v zasvíceném a stylizovaném prostředí. Čili na filmových placech - a že se pohybuju na úžasných. Když jsem skončil DAMU, zhruba deset let jsem hrál nespočet rolí typu „20 - 36 let, orientálně vyhlížející voják nebo agent“. Ale je fakt, že s tím mým obličejem bych sám sebe do role nějakého Honzy nebo Zdendy taky neobsadil.
Teď ale hrajete u Jana Hřebejka v jeho novince Výjimečný stav.
Ano, tam se můj zjev dal scenáristicky obhájit. Ale abych se vrátil k vaší otázce na klipy. Už to vlastně poslední dobu moc nedělám, teď jsem teda s Emmou natočil video pro Vojtu Dyka, točíme si klipy k vlastním písničkám. Začalo to víceméně náhodou. Když Emma s Jiřím Burianem točila svou první desku, plánovala klip k písničce Velvet Dress. Měl ho točit náš kolega Jiří Maršál, reklamní režisér. Nějak ale na poslední chvíli musel odříct, tak Emma rozhodla, že to natočím já s Givim. Stejně jste to oba chtěli dělat a když to pokazíte, nějak se přes to přenesu, říkala tehdy.
Takže jste se do toho pustili.
Pustili a udělali jsme podle nás jeden z našich vůbec nejlepších klipů. Nestál skoro nic a pojali jsme ho jako bollywoodský western. Utýrali jsme na něm střihače, než udělal, co jsme chtěli. Inspirovali jsme se filmy Alejandra Jodorowského a pořád si myslím, že je skvělý. A na základě toho se začínali ozývat kolegové – Mejla z Vypsané fiXy, Tomáš Klus a další, že by od nás chtěli klip. Všem jsme na to kývli a vrhli se do toho s obrovským entuziasmem. Třeba pro Vypsanou fiXu jsme udělali klip Limity ve stylu Michela Gondryho, čili s ručně udělanými triky. Akorát jsme to s Givim nějak špatně spočítali a nevešli jsme se do rozpočtu, který fiXa tenkrát měla.
Jak jste to řešili?
Dopláceli jsme to ze svého a styděli jsme se to klukům z kapely říct. Pak jsme točili pro Tomáše Kluse a zase jsme to přešvihli. Takže my jsme na těch klipech nikdy nic nevydělali, maximálně jsme se s pomocí naší produkční dostali k tomu, že jsme se aspoň vešli do rozpočtu. A tím, jak se všechno zdražuje, jsme s natáčením klipů víceméně skončili. Na finančních a duševních ztrátách jsme se částečně zahojili nějakými reklamami, ale tam jsou zase jiná omezení.
