Jaký byl ten uplynulý rok?
Nejraději vzpomínám na vystoupení v Metropolitní opeře. V dubnu jsem tam zpíval mého prvního Siegmunda a v říjnu mi byla prokázána velká čest: směl jsem představit vlastní písňový program. Byl to první sólový recitál, který se v Met uskutečnil od roku 1994, kdy ho měl Luciano Pavarotti. Úplně mne ohromilo, že na písně Liszta, Mahlera, Duparca a Strausse reagovalo publikum stejně nadšeně, jako kdyby se hrál Verdi a Puccini.
České publikum vás mezitím vidělo v přenosech Wagnerovy Valkýry a Gounodova Fausta. Jak jste se cítil?
Lidé se mne často ptají, zda jsou to ještě větší nervy než při běžném představení. Nedělám v tom rozdíl. Nicméně napětí je přirozeně větší. Člověku to dojde až následně.
Faust zaprodá duši, co byste byl ochoten obětovat vy?
Oběť pěvců se většinou týká soukromí. Tady už bych měl pocit, že také prodávám duši. Naštěstí se mi podařilo vyvážit kariéru a rodinu. Není to lehké, když třeba několik týdnů nejsme pohromadě, ale o to více si užíváme společný čas.
Rozhodně nepřipomínáte karikovaný obrázek mohutného wagnerovského pěvce, který z plna hrdla duje. Snažíte se tyto představy poopravit?
Řvát Wagnera je špatně. Hudební vědci mnohokrát zdůraznili, že Wagner chtěl, aby se jeho role zpívaly na základě klasického belcanta. A že ve skutečnosti nebyl přítelem toho, čemu se říká Sprechgesang. Jeho ideálem bylo spojení německé výrazové hloubky a italské vokální kultury.
Galakoncert Jonase Kaufmanna
Kam chcete ve svém repertoáru postupovat?
Další wagnerovské role, jako je Tannhäuser nebo Tristan, mohou ještě několik let počkat. Teď bych chtěl raději dělat další Verdiho úlohy. Zatím hlavně Gustava v Maškarním plesu. Lákavý půvab má pro mne Othello. Spočívá ve žhavé intenzitě zvuku, přičemž hlas musí zůstat natolik flexibilní, aby mohl vyjádřit citlivé fráze v milostném duetu a ve scéně smrti.
Ve světě je na trhu vaše monografie "Myslíte skutečně mne?". Tak jste se zeptal, když jste dostal nabídku napsat už teď memoáry?
Titul se vztahuje k reakci publika po mém debutu v Metropolitní opeře. S knihou bych jinak ještě počkal, ale jeden novinář ji chtěl za každou cenu napsat. Dal mi ultimátum, že když nebudu spolupracovat, vydá ji beze mne. Tak jsme ho s publicistou Thomasem Voigtem předešli a udělali publikaci ve formě rozhovorů. Na nic podrobnějšího nebyl čas. Zpětně jsem ale rád, že ji máme.
