V určité fázi své hudební kariéry se začal zpěvák a kytarista Johnny Cash oblékat výhradně do černé. Vyjadřoval tím podporu všem utlačovaným, ponižovaným a vězněným. Nezůstalo jen u nošení černého oblečení, „man in black“, jak se Cashovi přezdívalo, jezdil zpívat a hrát do vězení odsouzeným.
 |
Ze záznamů těchto vystoupení vznikla série koncertních „vězeňských“ alb, z nichž nejznámější je dvojice At Folsom Prison z roku 1968 a o rok později vydané At San Quentin. Nás bude v tuto chvíli zajímat druhá zmíněná.
Ve věznici v San Quentinu Johnny Cash zahrál osvědčené songy jako I Walk The Line, Wanted Man z repertoáru Boba Dylana nebo desperátskou klasiku Folsom Prison Blues s legendárním „ale já jsem odprásk chlapa v Renu / jen abych ho viděl umírat“.
Zazněly také dvě zbrusu nové skladby A Boy Named Sue a San Quentin. Z vystoupení vzniklo nejen koncertní album, ale také televizní dokument pro Velkou Británii. A ještě k jedné historické události ten den došlo. A vznikla, jak to v těchto případech často bývá, naprostou náhodou. Momentálním hnutím mysli.
V jednu chvíli se k Johnnymu Cashovi přitočil fotograf Jim Marshall a vyzval ho, aby nějak vyjádřil své pocity a postoje vůči vězeňským orgánům. A Johnny Cash přímo do objektivu ukázal vztyčený prostředníček, což doprovodil odpovídající grimasou.
Jim Marshall stiskl spoušť a zrodila se ikonická fotografie. Esence desperátského a ryze rock and rollového přístupu ke světu kolem, k autoritám. Jedno velké „fuck off“ všem nadutým mocipánům.
Jde o jednu z nejcitovanějších, nejpoužívanějších a nejznámějších fotografií, které kdy hudební scéna – bez ohledu na žánry a styly, neboť zde nejde o hudební škatulky, ale životní postoj – zrodila. A bezmála o třicet let později se tento snímek znovu dostal do veřejného prostoru, tentokrát ve zcela nových souvislostech.
V roce 1994 spojil Johnny Cash své síly se slavným a vlivným producentem Rickem Rubinem. V jeho portfoliu nalezneme jména jako Slayer, Metallica, Beastie Boys, Public Enemy, Linkin Park, Rage Against The Machine, AC/DC, Aerosmith a mnohá další.
Vdechl v té době již skomírající Cashově kariéře nový směr a smysl. Vyprodukoval s ním sérii vynikajících desek American Recordings, přičemž za druhou v pořadí s podtitulem Unchained získal Johnny Cash v roce 1998 cenu Grammy v kategorii Nejlepší countryové album.
Zpěvák prožíval velký comeback, ovšem scéna, která by z toho měla mít největší radost, totiž countryová, se o jeho hudbu v té době vůbec nezajímala. Ani jedno americké countryové rádio Cashovy písničky nehrálo. Což šokovalo především Ricka Rubina, který se rozhodl jednat.
Beatles na přechodu tlačil čas, slavný obal vzbudil zvěsti o Paulově smrti |
Zaplatil celostránkovou inzerci v hudebním magazínu Billboard, kterou tvořila fotografie Johnnyho Cashe s „fakáčem“ a ironický vzkaz: „American Recordings a Johnny Cash by rádi poděkovali hudební scéně v Nashvillu a country rádiím za jejich podporu“.
Countryoví matadoři jako Willie Nelson nebo George Jones ji Johnnymu Cashovi v reakci na tento radikální krok vyjádřili. Prvně jmenovaný inzerát vyvěsil ve svém tourbusu, aby byl všem příchozím na očích, a prohlásil, že „John mluví za nás za všechny“.
Johnny Cash zemřel v roce 2003, ale jeho odkaz je stále živý, jeho dílo stále aktuální. A když se znovu zadíváte na jeho slavnou vězeňskou fotografii, stále je v ní něco elektrizujícího. Vibruje napětím a nebezpečím. Popuzuje, fascinuje, provokuje. Splnila do puntíku svůj účel.
