Jak se těšíte na oslavy svého jubilea?
Bude to moje první veřejná narozeninová oslava – dělám ji každých osmdesát let. Trochu mě to překvapilo. V našem prostředí si blahopřání většinou odbudeme v šatně. Může za to moje žena a producent Tomáš Ságl. Já jsem v tom byl pasivní hráč a připravuji hlavně hudební část, tedy to, co se bude hrát s Hradišťanem, co s Markem Ebenem a podobně. Jinak bych se do takové akce nepouštěl – a musím říct, že spotřeba prášků na spaní u nás v rodině stoupla na mnohonásobek.
Pětapadesáté výročí Spirituál kvintetu jste slavili v Lucerně, kterou jste nakonec vyprodali pětkrát. Byl i to důvod, proč se váš jubilejní koncert koná ve Sportovní hale na Výstavišti?
Ano. Původně jsme si mysleli na menší sál, ale u narozeninového koncertu jsme nechtěli a nemohli přidávat další, pokud by byl zájem. Už kvůli hostům. Takže jdeme do haly, věřím, že zvuk se nějak povede. Třeba jsme to přepískli, ale co. Dnes je prodaných skoro tři tisíce lístků. Snad to lidi nebudou brát tak, že se na nich budeme hojit, ale tak, že chceme, aby to bylo pro všechny zájemce najednou.
První dochovaný snímek Spirituál kvintetu z roku 1961
Jako hosté se objeví Wabi Daněk, Marek Eben, Hradišťan s Jiřím Pavlicou, Robert Křesťan s Druhou trávou, Nezmaři a básník a textař František Novotný. To už je kompletní?
Ano, nikdo další nepřibude. Jsou to všechno vážení a slavní hosté, což mi lichotí. O to větší však mám výčitky, že je připravuji o volný čas tím, že musí jezdit do Prahy a zkoušet s námi. Naštěstí to dělají velmi ochotně.
Pozvete i někoho z bývalých členů?
Ti byli aktivní na oslavě kapely, teď je zveme alespoň jako diváky do hlediště. Ale když se budou chtít improvizovaně zapojit do něčeho na pódiu, budu moc rád.
Ve Spirituál kvintetu se vystřídalo hodně lidí...
Asi dvacet, to není tolik za půl století.
Ale na jeden kvintet je to dost!
To je pravda, ale málokterá kapela vydrží tak dlouho beze změn. Někteří dělají něco jiného, s jinými jsme se bohužel rozloučili navždy. U kolegů, s nimiž jsem kapelu zakládal, je to přirozené, já byl v tom původním složení nejmladší. A člověk se snáz smíří s tím, že už nežijí jeho starší kolegové, než že nežije třeba Karel Zich, který byl nejmladším z nás v osmdesátých letech.
Dokázal byste říct, která z těch sestav byla nejsilnější?
Na to se dá těžko odpovědět, protože jsem měl životní štěstí na skvělé kamarády, díky tomu ta parta spolu dlouho vydržela. Ale také to byli a jsou vynikající muzikanti a říct, kdo byl lepší, to si netroufnu – vlastně to ani rozhodnout nelze. Největší provoz jsme měli v sedmdesátých a osmdesátých letech, když u nás byli bratři Nedvědové, Irena Budweiserová a Olda Ortinský. Ale to bylo jistě dané i dobou. Mívali jsme přes dvacet představení měsíčně, a to jsme ještě byli všichni zaměstnaní. Učil jsem na filozofické fakultě, po přednášce jsem skočil do auta a jel na koncert. Měli jsme dvě malé děti, postupně jsem navíc vybudoval tři domy. To už bych dneska nezvládal. Ale na to období vzpomínám moc rád, protože tahle obrovská odezva pro nás byla určující. Zjistili jsme, že nepotřebujeme vlastní televizní pořady, ale stačí kytara a písnička a cestu k lidem si to najde.
Spirituál kvintet ve slavné sestavě s bratry Nedvědy (80. léta)
A s dvaceti koncerty měsíčně jste pořád museli mít občanské zaměstnání?
Spíš jsme to chtěli. Já jsem vždycky toužil zabývat se hudbou i teoreticky a kontakt se studenty mě moc povznášel. Byl to krásný kus mého života a po listopadu 1989 jsem aspoň externě učil dalších patnáct let. Podobně Dušan Vančura dělal na prvních českých počítačích, měl tam výbornou pozici. Olda Ortinský pracoval na Útvaru hlavního architekta. Takže rozhodnutí, zda to máme vše hodit za hlavu a dělat jen muziku, pokud nás nezakážou, nebylo jednoduché. Ale nakonec to už jinak nešlo. Kluci Nedvědi se naopak hrozně těšili, že se budou živit jen muzikou, a oba to udělali jako první z nás.
Dráha Spirituál kvintetu se dnes poměrně přesně dělí napůl mezi dobu před rokem 1989 a po něm. Já ta období samozřejmě nechci srovnávat, ale dá se říct, kdy to pro vás bylo obtížnější?
To je velké téma. Historie si s tím zatím moc neví rady. Je tu sklon vidět herce, muzikanty a další umělce, zatímco ostatní jsou šedá masa. Podle mě však všichni dělali to, co mohli a co dovedli unést. Byl v tom i půvab doby. Když jste nebyl úplně zbabělý a zalezlý, dávalo vám to aspoň trochu pocit, že jenom nenadáváte v hospodě. Mělo to samozřejmě své stinné stránky. Ti, kteří nás znali dobře, to dovedli ocenit. Dodneška, a to si nevymýšlím, za námi chodí lidé, kteří nám děkují za to, že na nás za totality vyrůstali a že na nás vodili děti. Jiní vás viděli vystoupit na festivalu politické písně v Sokolově a byl jste pro ně zrádce. Pro mě zůstává nejdůležitější můj osobní pocit. Já vím, co všechno se dělalo, co se mohlo dělat, co jsme zvládli, na co už jsme nestačili a čeho jsme se báli. Člověk se pořád musel rozhodovat. Ale když si dnes pustím našich více než dvacet desek, tak se tam nemám za co stydět.
Vás sice esenbáci nenaháněli po lesích jako „máničky“, ale nějaké zákazy jste vyfasovali taky. Jak k tomu došlo?
Bylo jich osm. Hned ten první byl skutečně tragický. Kvůli nám vyhodili studenty z evangelické bohoslovecké fakulty, písničkář Bohdan Mikulášek dostal kvůli písni o Palachovi doživotní zákaz činnosti a jeho dívku, která s tím neměla vůbec nic společného, vyhodili z vysoké školy. A tohle jsme způsobili my svým vystoupením v lednu 1971. Fakultě zakázali kulturní činnost, vyhodili děkana a tři studenty, kteří nás pozvali - s tím se pak těžko vyrovnáváte. A tohle je přesně ta věc, která odlišuje totalitu od jakéhokoliv jiného právního systému. Jeden z těch studentů nakonec dostudoval a dnes dělá vězeňského kněze a občas nás pozve, abychom vězňům zazpívali. Takže tohle dopadlo dobře, ale stejně to člověka poznamená.
Čekal bych, že budete komunistům vadit daleko víc. Vždyť jste dělali ryze americkou, navíc ještě duchovně laděnou muziku.
Zvolili jsme taktiku, která byla zpětně režimu nepříjemná, ale těžko s tím mohl něco dělat. Zpívali jsme ústy utlačovaných amerických černochů. A na to komouši těžko mohli něco říct. Lidi si v tom samozřejmě našli něco jiného. Když jsme zpívali „černou zem dostat ven z okovů“, slyšeli v tom „českou zem“. Ale v textu, který se musel schvalovat, bylo napsáno „černou zem“, takže proti tomu nešlo nic dělat. Ale když přišel listopad 1989, byli jsme samozřejmě rádi. A nejen občansky. Hrozně nám lichotilo, když už první studentský zmlácený průvod zpíval naše písně. K tomu balkon v budově Melantrichu 23. listopadu s Havlem a celé náměstí zpívající Až se k nám právo vrátí. Není pro muzikanta většího zadostiučinění.
Několik muzikantů po převratu vstoupilo do politiky. Vám to nikdo nenabídl?
My jsme vlastně nepatřili k té partě, která se během listopadu scházela po divadlech. Objížděli jsme štace a vystupovali na besedách ve vzdálených obcích, kde bylo potřeba trochu agitovat. Nepovažovali jsme se za ty, kteří by v tu chvíli měli o něčem rozhodovat. Žádné nabídky nepřišly a ani mě to nemrzelo.
Hudební síň slávy u nás sice spadá pod Akademii populární hudby, ale i tak mě zaráží, že tam vy, popřípadě Spirituál kvintet nejste.
No, ale tam, kde se o tom rozhoduje, není z folkařů nikdo. Nechci si stěžovat, ale mám pocit, že po převratu se folku začalo trochu křivdit. Zřejmě proto, že folkové festivaly byly a rockové ne. Můj osobní názor je, že to nemělo co dělat s nějakým podlézáním režimu. Když do televize přišel písničkář, tak vlastně neměl problém. Kdežto rockerovi, co měl vlasy do půli zad, řekli, ať se ostříhá, on to odmítl a bylo. Což mnohdy ani nebylo politické, o tom rozhodovaly paničky funkcionářů: Podívej se, jak vypadá! O to, co hraje a zpívá, vlastně moc nešlo.
Jiří TichotaPatří mezi zakladatele Spirituál kvintentu, který do československého prostředí vnesl spirituály a jinou americkou folkovou hudbu. Spirituál kvintet funguje nepřetržitě od roku 1960, čímž se řadí mezi nejstarší, a to nejen folkové, skupiny u nás. Tichota hraje na kytaru a loutnu, ve skupině zpívá a píše pro ni texty. Vedle toho vystudoval hudební vědu, a proto se muzice věnuje i teoreticky či jako pedagog. Jeho pradědeček Antonín Liehmann vyučoval hudbě Antonína Dvořáka. |
Čili to bylo i tím, že rockeři provokovali už vzhledem, kdežto vy ne? Čímž nesoudím, kdo to dělal líp nebo víc odbojně.
Svou roli hrály často povrchnosti, angličtina, fakt, že to bylo nahlas nebo třeba že to byly „vypalovačky“, vnější vzhled a co já vím. Také to nijak nehodnotím, jen konstatuji. Ale je možné, že do síně slávy prostě nechtějí uvádět ty, „kdo si svůj čas užili i za totáče“. Nicméně pro mě je největší ocenění, jak nás berou kolegové, posluchači a fanoušci. A tolik krásných dopisů, co dostáváme dodnes, to už něco váží!
Nechci vytahovat morbidní témata, ale svět už je tak zařízený, že jednou Spirituál kvintet opustíte. Už teď jste poslední ze zakládajících členů. Chtěl byste, aby skupina i potom používala původní jméno?
Jste zván na pohřeb! (smích) Ale teď vážně, to přece bude všechno na nich. Už dneska je! Vančura i moje Zdenička už jsou v kapele dlouho. Nejsou zakladatelé, ale realizátoři, nositelé. A Spirituál kvintet má jednu výhodu. Jeho podoba je výsledkem momentálního obsazení. Trochu se změní repertoár a publikum si toho ani nevšimne. Když umřel Karel Zich, spousta lidí se ptala, co teď budeme dělat. A dneska si zavzpomínáme, ale fungujeme. Až budu muset říct nazdar, v tomhle budu zcela klidný, nezmění se dokonce ani to jméno, pořád to bude – a s rezervou – kvintet.
