 |
Je únor 1969. Jiří Grossmann se vrací domů po lékařském vyšetření, ze kterého si přináší velmi špatné zprávy. Už dříve měl potíže s mízními uzlinami, teď mu však lékaři definitivně potvrdili, že trpí Hodgkinovým lymfomem, což je zhoubné nádorové onemocnění. Zatím se nikomu nesvěřil, je večer a on, snad aby unikl nejčernějším myšlenkám, usedá k psacímu stolu a pouští se do psaní textu nové písně pro Naďu Urbánkovou.
V originále v ní zpívá muž o svém dětství, autorovi české verze se však derou na mysl úplně jiné myšlenky. Závidí. Najednou vidí před sebou celou řadu věcí, které lze někomu nebo něčemu závidět. Skromně, pokorně, plaše. Za mnoha metaforami je však skrytá jedna hlavní myšlenka: smutek a lítost nad životem, který má brzy předčasně skončit. A tak se také o více než dva roky později stane. Naďa Urbánková bude zpívat píseň Závidím ve strašnickém krematoriu na pohřbu Jiřího Grossmanna, který si tak napsal svůj vlastní epitaf.
Prognóza lékařů byla bohužel neúprosná: 6–12 měsíců života. Přesto se nevzdával a neztrácel humor. Při transfuzích například se stejně nemocnou dívkou vtipkoval, že „kdo umře první, dá flašku“.
