Jen si tak vesele skočit

21. září 2001 18:16

Jason Kay, známější pod jménem Jamiroquai, je slavný britský zpěvák, i když se v druhé polovině devadesátých let o jeho pokutách a odebraném řidičském průkazu psalo víc než o jeho hudbě. Jamiroquai, podobně jako třeba Santana, je nejen jméno vedoucího kapely, ale i skupiny. Ta hraje běžnému českému vkusu vzdálené styly acid jazz a funk. Dosud vydaná čtyři alba se ve světě prodala v celkovém nákladu šestnácti milionů kusů. Na trhu se v letošní první školní den objevilo páté album - A Funk Odyssey.

Hudební stratégové očekávají, že bude největším obchodním soupeřem nové desky Michaela Jacksona na předvánočním trhu. Na londýnské hudební scéně se John Kay spolu se třemi svými spoluhráči vynořil v roce 1992 a klubový úspěch byl tak velký, že ke kontraktu s nahrávací společností došlo skoro okamžitě po prvních veřejných vystoupeních. Jeho původní producent Mike Nielsen při pobytu v Praze vyprávěl, jak se vše událo tak rychle, že kapela měla repertoár jen na jednu desku. "Nebylo z čeho vybírat, a tak jsme začali přidávat na singly různě upravené verze původního hitu, remixy. Neuvěřitelně to zabralo a odstartovali jsme tím trend, který trvá dodnes."

Na úspěchu Jamiroquai se výrazně podepsala televizní stanice MTV a její schopnost vizualizovat hudbu. Charizmatická osobnost Johna Kaye v sobě obsahovala nastupující trend doby - cosi multikulturního, ať už to byl jeho spíše rapperský vzhled s nezbytným kulichem na hlavě, přijaté jméno z indiánského kmene Irokézů

A funk odyssey Jamiroquai
1	Feel so good
2	Little L
3	You give me something
4	Corner of the earth
5	Love foolosophy
6	Stop don´t panic
7	Black crow
8	Main vein
9	Twenty zero one
10	Picture of my life

nebo kočičí taneční pohyby, připomínající jihoamerická bojová umění. Prostřednictvím dynamických videoklipů dokázal zaujmout, a ulehčit tak cestu své hudbě, která se vracela místy zpět do éry diska, lehce se dotýkala i jazzu, ale někde prostřednictvím počítačové techniky mířila k soudobé elektronické hudbě.

Hudební spojení lidových kultur různých částí světa - které Jamiroquai ještě posiloval svým prezentovaným obdivem k původním australským obyvatelům - s moderní technologií, kosmickými fantaziemi a jasně deklarovanými ekologickými stanovisky bylo snad první a zároveň nejčistší definicí životního stylu nekonformních proudů mládeže druhé poloviny devadesátých let. Je důležité vědět, že proti temným a negativním náladám pozdní puberty britského kytarového rocku Jamiroquai ve svých písních nabídl pozitivní, někdy až radostnou atmosféru hédonizmu konce století. V jeho skladbách se tak výstižně propojily dva protiklady - vědomí sociální a ekologické odpovědnosti a svět konzumní společnosti, již sice odmítá, ale zároveň je její součástí.

Při všem respektu k osobnosti dnes jedenatřicetiletého zpěváka se objevují výhrady k jeho hudební originalitě. Už u prvního alba Emergency On Planet Earth (1993) se kritika shodla na tom, že nápadně připomíná Stevieho Wondera. A to dokonce k radosti Wonderových obdivovatelů, protože jejich nevidomý oblíbenec je dlouhodobě hudebně neaktivní a zdá se, že i daleko za vrcholem tvůrčích sil. Svou tvář modernizovaného Wondera si Jamiroquai podržel po celá devadesátá léta. Nepochybně mu pomohla i v roce 1997, kdy se po pomalém startu podařilo jeho třetímu albu Travelling Without Moving konečně proniknout na americký trh.

A jak se dostat do světa jménem Jamiroquai? Někteří doporučují cestu přes píseň Deeper Underground z filmu Godzilla. Jiní radí přes slavný hit Virtual Reality z roku 1996. Ale asi nejlepší je skočit rovnou do současnosti. Jen to chce kus volného koberce, protože při jeho (jejich) hudbě se v klidu sedět nedá.