Hlásí se U2, Madonna, Red Hot Chili Peppers. Anebo Robbie Williams.
Na konci sedmdesátých let byli často k smíchu. Vždyť slovo dinosaurus označuje druh určený k vyhynutí. Měli to opravdu těžké. S omezeným technickým vybavením museli proměnit obří arénu v komorní klub, aby davy získaly intimní prožitek z písní.
Králi dinosaurů byli Pink Floyd, kteří jako by sestupovali z vesmíru, ale jejich skladby mířily dovnitř lidské duše. Robustnost stylu se spojila s křehkostí témat samoty nebo odcizení.
Publikum šokovala velká nafukovací prasata, masivní projekční plátna nebo odvážná konstrukce pódia. Vše bylo na samé hranici dobových technických možností. Včetně zvukové aparatury, jež učinila i z letištní plochy koncertní síň.
Dinosaury by jistě byli Beatles, kteří se rozpadli v roce 1970. „Neslyšeli jsme sami sebe pro hluk a pískot publika, koncertování ztratilo smysl. Říkali jsme si, jestli za námi lidi přišli kvůli hudbě, nebo nás chtěli jen vidět,“ vzpomínal George Harrison, velký odpůrce turné Beatles.
Jistě, dinosaury je třeba vidět. Bez vizuálních prvků včetně obrovských pódií, světelných děl či projekčních ploch by byla jejich show k ničemu. Beatlovští rivalové Rolling Stones si to rychle uvědomili.
Služebně nejvytrvalejší megakapela učinila z rock’n’rollu atraktivní cirkus, a tak přežila. I když v soukolí jejich letošního turné to zabodový skřípalo poté, co se zranil Keith Richards. Mezi zrušené koncerty patří i vystoupení v Brně.
Býti dinosaurem
Správný dinosaurus v hudbě předvádí stále to samé, mění jen pódiové či aranžérské kulisy. Kostrou programu zůstává série legendárních hitů, na které si publikum přijde většinou zavzpomínat.
Stadionoví obři k nim obvykle přihodí hrst nových písniček, aby úplně nezkornatěli. Ovšem američtí Eagles nebo Kiss se dokázali řadu let obejít bez nové, opravdu hitové pecky. Kiss stvořili muziku v obrazech, jakýsi nostalgický rock’n’rollový komiks, který si publikum přijde znovu a znovu na stadion „přečíst“ a užít.
Koncem sedmdesátých let přišla punková revoluce, která muziku vracela zpátky do klubů. Zdálo se, že dinosauři typu Queen nebo Jethro Tull vyhynou a žezlo vývoje převezme nová hudební generace. Nakonec nezemřel žádný hudební druh, ani punk či pop, scéna se spíše promíchala.
V osmdesátých letech vyrostla ještě početnější generace obrů. Jejich nástup obvykle provázelo vydání mimořádně přitažlivého alba. A tak se Michael Jackson zabydlel v dinosauří stáji zásluhou titulu Thriller, Bruce Springsteen se stal globální hvězdou díky desce Born In The U. S. A., Prince vyrostl pomocí desky Purple Rain.
Stingovi, který navázal na kariéru své bývalé kapely Police, stačila dvě úvodní alba, aby se jeho jméno začalo vylepovat na reklamní plochy stadionů. „Do boje“ vyrazila nová garda metalových kapel Iron Maiden či Judas Priest, které začaly dýchat na záda stárnoucím monstrům Black Sabbath nebo Deep Purple.
Promíchaná rodina
Ze sestavy legendárních kapel se oddělovali sólisté, aby se sami stali dinosaury. Takovou líhní byli například Genesis. Vzávěru osmdesátých let se vypracovali do pozice megahvězd, stejně jako jejich bývalý zpěvák Peter Gabriel či tehdejší vokalista Phil Collins.
Madonna se prezentovala úplně jinak. Pořádala krátká, výpravná turné. Spojila tradici broadwayských muzikálů s živými koncerty, šoky a filmovým uměním. Svými turné však šetřila. Naopak irští U2 se na pódiích zabydleli, i když zpočátku dinosauřími praktikami opovrhovali. Chtěli být kapelou s poselstvím, které stačí tři akordy, pravda a jeden reflektor na pódiu.
Dlouho to tak fungovalo. V 90. letech však Bono & spol. zjistili, že mohou využít stadionovou obrovitost k vlastní proměně. Jejich pódia náhle zdobily věže z televizních obrazovek a Bono hrál roli rockového blbce Mouchy i vychytralého MacPhista.
U2 se dotkli samé hranice dinosauří existence, když přišli s komplikovaným velikášským programem PopMart Tour. Přišli na to, že ani hudební dinosaurus nesmí „zalehnout“ písně svou velikostí. A poučili se.
V 90. letech se rodina dinosaurů promíchala. Přibyla kalifornská Metallica, Red Hot Chili Peppers, nakrátko Spice Girls, vystartoval Robbie Williams nebo Oasis. Rozrůstající se scéna taneční hudby zrodila Massive Attack či Underworld, na jejichž vystoupení pod širým nebem tančily desetitisíce lidí. Anebo se publiku zastesklo po starých klasicích, třeba Simonovi s Garfunkelem, jejichž vzácné společné koncerty navštěvují statisícové davy.
Loviště: celá planeta
Zkušených dinosaurů, kteří vydrželi na scéně dvacet nebo třicet let, je vlastně hrstka. Někteří obři z 80. nebo 90. let si svou velikost krátce užili, jiní se k ní možná teprve blíží.
Klesají prodeje desek, hvězdy se musí stále více živit koncertováním a to na ně vytváří obrovský tlak. Na druhou stranu mají lepší podmínky k růstu: hudební scéna se rozpíná, trh se globalizuje a chutě publika jsou stále rozmanitější.
Přesto je stále těžší být hudebním dinosaurem, který musí pobavit obrovskou obec fanoušků. Nabalit na sebe celý průmysl, který vyrábí trička, tašky, tužky a další reklamní předměty, jež nesou také dinosaurovo jméno. K tomu je třeba mít hit, který přežije jednu nebo dvě sezony, aby mělo vůbec smysl vyjet na světové turné.
V posledních letech se absolutní dinosauří špička spíše zužuje. První zakladatelská generace pomalu odchází. Muzikantům je šedesát let nebo se této věkové hranici blíží. Usmíření Pink Floyd by jistě mohli vyjet na turné jako za starých časů, ale David Gilmour zatím nechce. Rolling Stones zůstávají aktivní, ale budou mít sílu i za dva nebo tři roky? Totéž platí pro Paula McCartneyho.
Otěže přebírá hlavně generace z 80. let. V prvé řadě je to sestava U2. Jejich loňské turné Vertigo soupeřilo s Rolling Stones o nejvýdělečnější podnik roku 2005. Pozici královny popu si udržuje Madonna, která vystoupí 6. a 7. září v Praze a jež kolem sebe umí pokaždé rozvířit atmosféru velkého očekávání. Pověst světové kapely potvrzují například Red Hot Chili Peppers, nadopovaní pětadvaceti novými písněmi z dvojalba Stadium Arcadium.
Od velikánů, kteří se pomalu stávají legendami, fandové hudební revoluci neočekávají. Nastupující superdinosauři jsou sice stále ohroženým druhem, neboť chutě publika se mohou měnit, avšak jejich lovištěm zůstává skoro celá planeta.
