O2 arena praskala ve švech. Ve velkém sále bavil publikum Leoš Mareš, zatímco v menším Universu měl koncert Jaromír Nohavica. Zazpíval šestadvacet písniček a další tři s ním ve stoje s gustem zapěli nadšení diváci. Když odcházeli, mnozí litovali, že nezahrál tu nebo onu jejich oblíbenou písničku. Nohavica má totiž tolik písní, že by dokázal postavit tři takové pořady. Vždycky je proto zajímavé sledovat dramaturgickou skladbu jeho playlistů. To, jak staví program a které písně využívá, aby vytvořil kontakt a komunikaci s publikem.
Letošní první velký pražský koncert nepřišel pro Nohavicu v příznivé době. Hysterie kolem toho, že prokletý básník od Těšína nechtěl vrátit metál předaný mu Putinem, mohla vést k různým demonstracím a provokacím v sále. Možná proto na začátku působil Nohavica trochu nejistým dojmem, ale když zjistil, že na koncert přišlo vstřícně naladěné publikum, rozjel koncert na plné obrátky.
 |
Jako zkušený dramaturg svůj první pražský koncert vystavěl pro jistotu tak, aby mohl reagovat na cokoli, co by se v sále semlelo. Na pódium proto přišel v roli ostravského outsidera, který je trochu na chlast a trochu na ženský, tedy v komické poloze, která Pražákům dělá dobře. Začíná opavským Muzeem, písní o pomíjivém živobytí, čímž si vytvořil oblouk k budoucímu finále víc než dvouhodinového vystoupení.
Ale na začátku dominují spíše veselé tóny. Jdou po mně, jdou, Ostravo, Náplava. Jen tu a tam probleskne nostalgický tón (Sarajevo nebo málo známí a nedoceňovaní Dobří holubi) nebo milostná píseň (Zatímco se koupeš). Přidá i něco ze svých výletů do světa klasické hudby. Brilantně otextovaný Mozartův Turecký pochod doplní rozkošnou úpravou Beethovenovy skladbičky Ona je na mne zlá, v níž mu pomůže hostující virtuóz na dechové nástroje Michal Žáček. Mimochodem, velké osvěžení a zvukově nápaditá posila zpěvákova obvyklého dvoučlenného doprovodu, bubeníka Pavla Plánky a multiinstrumentalisty Roberta Kuśmierskeho.
Jaromír Nohavica a hostéO2 Universum 13. května 2022 Hodnocení: 85 % |
Ještě něco ostravismu a dětská jazyková hříčka (Metro pro krtky) a písničkář si může zpočátku neméně nervózní publikum namazat na chleba. Následuje efektní instrumentální mezihra a po ní přichází úplně jiný Nohavica. Mění se témata. Život je ve fázi horších časů. Děje se něco, co je mimo nás, ale dotýká se nás.
Je tu válka (slavný Dezertér od Borise Viana známý jako Pánové nahoře), kterou tu nikdo nechce, sociální neklid, který se dotýká starých lidí (Pane presidente), rozdělená společnost. Oblíbená Hanba sláva má najednou novou sloku o covidu. A je tu taky strach. O něm zpívá méně známá stejnojmenná píseň, pomalu naznačující, že se ze světa protestu posouváme k zobecněním, k hořkosladké chuti života jednou nahoře, jednou dole, k písním, které autor zpívá o sobě, ale jsou v zásadě o každém z nás. Máma mi dala na krk klíč, Jizva na rtu, Dokud se zpívá… Ve své podstatě se lidský život nemění, naznačuje písničkář, chyby i úspěchy, štěstí i smutek nezávisí na režimech, ale na té nejintimnější cestě, kterou jsme si zvolili, nebo která je nám lidským údělem dána.
Byl to koncert o síle písničky. K tomu, aby diváci odcházeli s pocitem příjemného zážitku, nebyly potřeba laserové efekty, ohňostroje, ani umělé kouře. Stačila slova, zpívaná už trochu stárnoucím hlasem. A možná jen náhodou i pro stárnoucí většinu v publiku.
