„Autor je mrtev. Myslím, že je to stejné jako s Nohavicou. Dílo stojí samo o sobě,“ pravil rezolutně spisovatel František Kotleta v odpovědi na otázku kolegy Tomáše Šťástky, zda mu přijde zbytečné rozhodnutí nakladatelství Argo přestat vydávat knihy proputinovsky smýšlejícího Sergeje Lukjaněnka.
Úplně stejné to ale není. Snáze se v tomto srovnání odděluje dílo od autora při čtení fantasy či sci-fi než při poslechu písničkářova hlasu, vemlouvavé dikce, jíž moduluje verše tu brilantně bolavé: „Není co není jak / není proč není kam / není s kým není o čem / každý je v sobě sám / vyzáblý Don Quijote sedlá svou Rosinantu / a Bůh je slepý řidič sedící u volantu“. Jindy ale jalové, kramářsky pitomé: „Na Vánoce bude kapr nebo husa / počkáme co řekne pan prezident USA / uděláme koncert Landy nebo Klusa / počkáme co řekne pan prezident USA“.
