A znovu jako kdyby Jaromír Nohavica tak trochu uhýbal: „Já už jsem tu byl kdysi dřív, ale kým, to jsem zapomněl“, zní refrén skladby, v jejíž slokách nicméně nalezneme několik odkazů na hudebníkův škraloup v podobě spolupráce s StB: „Možná že zrovna já jsem zradil Jánošíka /
A ta dýka, ktorá vniká v chrbát lúpežníka / To jsem taky já“.... „Možná jsem byl vrah, možná pach / Možná hnus, bláta kus“.... „Možná jsem byl otrokářem rabů / Možná rabem v říši srabů / Já to dlabu, je to tabu, velké tabu“.
Nedlabou na to ovšem mnozí ti, kterým se příčí v Nohavicově případě oddělit jeho soukromý život a postoje od tvorby. Nicméně, jak ukazují záběry v klipu, vyňaté ze zmíněného dokumentu, o složkách se jménem spolupracovníka Jaromíra Nohavici řeč bude.
Co se zmíněné skladby týče, nejde o žhavou novinku. Pochází z roku 2017, ale na žádném nosiči nevyšla. Nohavicovo rapování je sice pozoruhodný nápad, ale nedá se říct, že by písničkář v této poloze působil dvakrát uvěřitelně. Spíše to připomíná jeho zoufalý písničkový pokus zastat se zmlácených technařů na policejním zásahu na CzechTeku v roce 2005 Už zase bijou děti.
RECENZE: Cosi sdělit, či za každou cenu bavit? Nohavicův koncert přinesl i rozpaky |
Jaromír Nohavica umí obratně šermovat slovy a nasadí-li do hlasu vemlouvavý tón, publikum na povel jihne. V písni Já už jsem tu byl má hlavní slovo ublíženecký patos a ukřivděná póza, což jsou zbraně v honbě za posluchačskou přízní ještě účinnější.
Je možné, že v dokumentu Jarek se Nohavica filmařům opravdu otevřel. Nicméně, jak trefně poznamenala režisérka Petra Všelichová, „Padesát procent lidí prostě Jaromíra nenávidí. Dalších padesát procent jej bezmezně miluje. To se nezmění.“
Můžeme „na to dlabat“ a poslouchat Nohavicovy desky spokojeně dál. A nebo jej prostě nemilovat, ale ani nenávidět a jednoduše nebrat na vědomí. Způsobů, jak nahlížet na fenomén jménem Jaromír Nohavica, existuje mnoho. A dokument Jarek jich možná nabídne ještě víc.
Snímek v režii Petry Všelichové podle scénáře Marka Dohnala vznikl v úzké spolupráci filmařů s objektem jejich zájmu. Jaromír Nohavica umožnil filmařům vstoupit do jeho soukromého života, nabídl jim stovky hodin archivních, nikdy nezveřejněných záběrů, z mnoha zahraničních koncertů a cest. Natáčelo se mimo jiné v Uherském Hradišti, kde byl zpěvák na vojně, v psychiatrické léčebně nebo v bývalé vyšetřovně StB v Karviné.
