RECENZE: Jana Šteflíčková producenta alba neměla. Nepotřebovala ho

Jedna z nejtalentovanějších českých písničkářek a herečka divadla Ypsilon Jana Šteflíčková vydala první sólové album. Pokřtí jej za účasti kmotra Michala Prokopa a dalších kolegů z hudební branže v pondělí 24. července v pražské Malostranské besedě.

Jana Šteflíčková | foto: Václav Hatle

Jana Šteflíčková je těm, kteří sledují naši písničkářskou scénu, známá už dlouhá léta. Začínala de facto v dětství jako "zázračné dítě" folkových festivalů, postupem času začala sama psát vlastní písničky, obklopila se kapelou Kůň, se kterou v roce 2007 vydala debut Jablečno. V posledních letech ale koncertuje zcela sólo, jako "osamělá písničkářka" (členkou tohoto volného sdružení, iniciovaného Janem Burianem, je také) – a tak jí to sluší nejvíc.

Jana Šteflíčková

90 %

Jana Šteflíčková

vyd. Jana Šteflíčková 2013

Při přípravě alba, na které zachytila stávající repertoár, stála před volbou: natočit je zcela sama, nebo přizvat další hudebníky? A nechat si radit od zkušeného producenta, nebo se spolehnout na vlastní jasnou vizi a muzikantský cit? Zvolila cestu možná nejsložitější, nejriskantnější, ale také velmi autentickou. A jak výsledek ukazuje, také asi nejlepší.

Bez producenta se totiž obešla a do téměř každé ze čtrnácti autorských písniček přizvala několik muzikantských hostí. Ty ale nevybírala podle "slávy jména", nýbrž podle přesvědčení, že právě oni mohou výsledku prospět. A tak se tu potkávají známí profíci typu bubeníka Martina Kopřivy (mj. Lanugo) či basisty Jana Judla (mj. Jablkoň) s méně známými hráči, kteří do studia přinesli ne úplně běžné nástroje, jako je violinofon, niněra nebo lapsteel kytara.

Jana Šteflíčková album nahrávala téměř rok, je znát, nakolik je vypiplané a spousta detailních nápadů je skutečně skvěle dotažených. Zároveň z něj ale nečiší chlad a "přešlechtěnost", do kterých podobné projekty občas upadají. Nahrávky působí zcela přirozeně, jako záznam uvolněného letního posezení, na kterém se ve studiu střídají hosté s nástroji, zatímco ostatní posedávají na zahradě, usrkávají bowli a čekají, až na ně přijde řada.

A pak je tu ještě to nejdůležitější, protagonistka, její kytara, zpěv a hlavně písničky. Ačkoli je Jana Šteflíčková přiřazována obecně k folku, své si v jejích písních najdou i fanoušci šansonu, blues a jistě i osvícenější rockeři. Ostatně, Šteflíčková běžně (a úspěšně) koncertuje v klubech i na velkých festivalech všech těchto ražení.

Texty Jany Šteflíčkové jsou především dobře odpozorované "písničky všedního dne". Vyprávějí příběhy, které lze zažít v sídlištním nonstopu, vietnamském obchodě nebo na třídním srazu, ale vždy s působivou a důležitou přidanou hodnotou. Tou je jednak dokonalé balancování na hraně mezi vážností a nadhledem (tomu se nepochybně přiučila na divadelních prknech), cit pro gradaci, pointu, ale i kontrapunkt hudby a slova. V tomto oboru se může směle rovnat největším mistrům tohoto oboru.

Folk Jany Šteflíčkové není žádné kotlíkářské pidlikání, ale není to ani ušlechtilá hra na Umění. Zároveň má daleko i od nějaké "zlaté střední cesty". Tahle dáma není žádný strašpytel. Na tuhle cestu se vydala autorka, producentka, ale také vydavatelka a dokonce autorka fotografií v bookletu zcela sama, možná i přes nedůvěru svého okolí. Po poslechu tohoto alba by se jí každý nevěřící Tomáš měl omluvit.