Jana Kirschner míří do Evropy

20. listopadu 2003 12:03

Zpěvačka Jana Kirschner, slovenská hvězda, která spolupracovala i s Michalem Horáčkem a Petrem Hapkou, vydává novou desku Veci čo sa dejú. A má namířeno do Evropy.

Na vaší nejznámější desce V cudzom meste se střídaly rychlé a klidnější skladby, zatímco na novince hrajete spíš pomalejší písně. Proč?
Nová deska je vyrovnaná, v rámci temp jakoby plyne. Písničky prostě takhle vznikly. Nechali jsme je tak. Název Veci čo sa dejú jsem vybrala proto, že deska je podle mě hodně barevná. Je na ní zachycené vše, co se děje okolo nás, střídají se nálady.

Ale písnička Slnko vybočuje někam k latinskoamerické muzice. Jak vznikla?
Vznikla asi dva měsíce před nahráváním desky. Dostali jsme chuť zahrát si latinu, v podstatě to byla zábava. Slnko hrála slovenská rádia. Byl to signál, že chystáme desku, a zpráva pro lidi, kterým se možná zdálo, že se kolem nás nic neděje.

V textu Zkúšam nájsť zpíváte: "Zkouším najít všechno, co v sobě mám." Pomáhá vám muzika v tom, abyste skutečně našla vše, co v sobě máte?
Určitě, i když zrovna tahle písnička nic moc neřeší. Chtěli jsme zachytit atmosféru jejího vzniku. Každý do ní přinesl něco svého a ono to tam zůstalo. Většina nových textů vznikla přímo během skládání. Velká filozofie v nich není, spíš jakési prvotní myšlenky, které nejsou ničím rušeny. Na desce jsem se nechtěla pouštět do filozofických záležitostí.

Nechtěla byste, nebo si myslíte, že na filozofii ještě nemáte?
Nevím. Měla jsem pocit, že když slova přicházejí zároveň s melodiemi, nemám šan ci se v textech vrtat. Zpívala jsem tak, jak mluvím, nechtěla jsem do textů dávat básnické výrazy, které by je vlastně narušily. Ty texty jsou prvotní přímočaré myšlenky, některé jsou zvláštní. Například "kamene se k sebe tulia, od augusta až do júla" nebo "na stromoch už zrejú tiene". Takové obrazy vznikly náhle, neměla jsem čas nad nimi přemýšlet. Vyplynulo to samo. To se mi na téhle desce líbilo, že nám všechno šlo tak nějak rychle. Písně jsme nahráli na jeden zátah. Říkali jsme si: Jaká energie z nich půjde, taková půjde. Já jsem s nimi spokojená.

Proč jste na téhle desce dala na sto procent přednost slovenštině před angličtinou?
Je to naše strategie. Napsala jsem asi čtyřicet písní v angličtině, které si šetříme pro anglickou desku. Dostali jsme totiž nabídku od zahraničního vydavatelství, které by ji chtělo prodávat po celé Evropě. Uvidíme, stát se může ještě leccos. Ještě je před námi dost práce. Naše představa je hrát v Evropě v klubech pro pět set lidí.

("Kdyby mi bylo třicet, asi bych se radostí zbláznil, ale bereme tuhle šanci trochu chuligánsky," dodává manažer Jozef Šebo.)

JANA KIRSCHNER

Narodila se 29. 12. 1978 v Martině. Od dětství zpívala a hrála na klavír. Po úspěšné účasti v soutěži Miss Slovakia jí v sedmnácti vyšla první deska s názvem Jana Kirschner. V roce 1997 získala cenu Hudební akademie v kategorii Objev roku. Písničky z dalšího alba V cizím městě vítězily ve slovenských hitparádách a postupně se staly populárními i u nás. V roce 1999 vyhrála ve slovenské obdobě ankety Zlatý slavík. Do povědomí českých posluchačů se zapsala duetem s Petrem Hapkou Bude mi lehká zem.

Jak vás ovlivnilo skládání na počítači?
Sednu k počítači a okamžitě začnu něco hrát už jen proto, že si nápady můžu rovnou zaznamenávat. Hrozně mě to baví. Teď jsem začala spekulovat se zvuky, vkládám je do počítače, učím se s nimi pracovat. Nejde mi to ještě tak, jak bych si představovala. Ale je to zábavné.

Přišla jste na chuť blues?
Asi ano, blues mě oslovuje a patří k naší kapele. Většina hudby, kterou poslouchám, je ovlivněna buď tradičním blues, nebo moderním rhythm&blues či soulem.

A kde se vzala lidovková píseň Na čiernom koni?
Když jsem byla malá, zpívala jsem slovenské lidovky. Učitelka měla zpěvníky Matice slovenské. Nebyly to známé skladby, ale balady, jejich melodie byly pro zpěváka docela náročné. Ale byly nádherné, zůstaly mi v podvědomí. Píseň Na čiernom koni jsem si složila nejdřív v počítači. Atmosféra skladby byla spíš indická, já jsem do ní začala něco zpívat, a náhle, během tří minut, jsem si začala skládat slovenský text. Začali jsme ji hrát s kytarou - a najednou se zvuk písně změnil. Z indické věci vznikla slovenská lidovka, možná je v ní trochu cítit Balkán. Hráli jsme ji jako první z této desky před půl rokem naživo v televizi a na turné s kapelou. Lidi se na ni rychle napojili, jako by ji znali od narození. Říkali jsme si, proč neděláme slovenské lidovky. Američani mají svůj folklor, jímž je blues a z něhož vlastně vznikla populární hudba. U nás je to trochu jiné. Naše lidové melodie nejsou tak blízko k pop-music, musíte k nim najít specifický přístup.

Jak si stojíte na slovenské scéně?
Moc to neřešíme. Samozřejmě sledujeme, co se děje kolem nás. Ale nebojujeme o nějaké zvláštní postavení.

Cítíte kolem sebe konkurenci?
Moc ne, naše hudba je dost specifická a má svůj okruh posluchačů. Ti si našli i předchozí desku Pelikán, třebaže nebyla provázená velkou mediální kampaní. Ale v mých očích to byla deska úspěšná. Víte, my tvoříme spíš uzavřený kruh lidí, kteří žijí ve svém světě a dělají hudbu, jež je baví. Kolegy nevnímáme jako konkurenci, spíš jako inspiraci. Když vidíme, že se lidem z kapely IMT Smile nebo Richardu Müllerovi daří, je to i pro nás pozitivní.