Jan Nedvěd na koncertě

Jan Nedvěd na koncertě - Jan Nedvěd koncertuje s kapelou v šumperském Domě kultury (21. září 2006) | foto: Libor Teichmann

Jan Nedvěd natočil své zdaleka nejstrašlivější album

  • 512
Kdo by si snad myslel, že vrcholem českého hudebního nevkusu je vysmívané duo Eva a Vašek, měl by si kvůli správnému nastavení laťky poslechnout nové album Jana Nedvěda Lidové písničky.

Co na albu udiví nejvíc, je naprostý amatérismus. Začíná u grafiky, pokračuje u podtitulu, kde stojí, že Nedvěd zpívá "československé lidové písničky", což je stejný nonsens jako třeba "sovětské byliny", a končí u hudebního zpracování a interpretace. U ní je překvapení největší, protože jestli se doposud nedalo Janu Nedvědovi něco upřít, byl to fakt, že mezi našimi folkaři byl jedním z mála opravdových zpěváků. Zdá se, že i to je minulost.

Čeští folkaři a folklor

Jaroslav HutkaPro české folkové písničkáře je domácí folklor inspiračním zdrojem už mnohá desetiletí. Bezpochyby prvním, kdo s lidovou písní předstoupil před folkové publikum, byl Jaroslav Hutka se svým repertoárem, vybraným ze sbírky moravských balad Františka Sušila. Větší či menší folklorní ohlasy pak byly slyšet i ve tvorbě dalších představitelů písničkářského hnutí Šafrán, zejména Dagmar Voňkové-Andrtové a Vladimíra Merty. Převážně české lidové písni se věnovaly i některé folkové skupiny, zejména jihočeští Minnesengři a hradečtí Kantoři, okrajově i pražská Heuréka. Mezi moravskými písničkáři jsou nejvýraznějšími představiteli folklorní inspirace - ať už ve smyslu přímé interpretace lidových písní nebo využívání jejich motivů ve vlastní tvorbě - Petr Ulrych a Vlasta Redl. Z "druhé strany", tedy od čistého folkloru směrem k osobitému písničkářství, se propracoval Jiří Pavlica se svým Hradišťanem.

Jan NedvědNejstrašnější jsou ty písničky, ve kterých se Nedvěd "rozplývá" a "trápí žalem" - Koupím já si koně vraný, Nešťastný šafářův dvoreček, Zelení hájové nebo Když jsem k vám chodíval. Zde zpěvák zachází až za hranici (sebe)parodie. Připomíná patetické pouťové a kramářské zpěváky z předminulého století, známé z retrofilmů - s tím podstatným rozdílem, že Nedvědovi zcela chybí to nelíčené kouzlo, kterým dodnes fascinují.

Poslechněte si

ukázky z alba najdete v audiogalerii

V Ach, synku, synku je Jan Nedvěd sám sebou tak dojat, že hrozí zkrat v přehrávacím zařízení vlivem slz - jen není jasné, jsou-li to slzy Nedvědovy, nebo "tatíčka" Masaryka, nejslavnějšího milovníka téhle písničky. Sebedojímání není jen jeden z nejpříšernějších lidských sklonů, ale také zásadní interpretační rys Jana Nedvěda. Na tomto albu je hypertrofován na maximum.

Jan Nedvěd na koncertěTotální amatérismus, nepochopitelný i vzhledem k tomu, že album nevydala žádná obskurní značka, nýbrž světový koncern Universal (slyšel vůbec nějaký zástupce firmy tuhle desku, než šla na trh?), je všudypřítomný: třeba i v interpretaci Dedinky v údolí, kde Jan Nedvěd naplnil někdejší ideál čechoslovakismu dokonalým výslovnostním "crossoverem", a to na úrovni téměř dosahující zvěčnělého dr. Husáka v novoročních projevech.

Z jedné z vůbec nejkrásnějších českých lidových písniček Když jsem já šel tou putimskou branou Nedvěd ve spolupráci s aranžérem a "multiinstrumentalistou", zejména akordeonistou Milanem Plechatým udělal něco mezi hudebním doprovodem seznamovacího večírku rekreace ROH v roce 1975 a bavorským bierfestem, kde u dlouhých dubových stolů sedí pivaři v kožených kalhotách a tupláky udávají rytmus sborovému zpěvu. Tak zní ostatně většina alba.

Jan NedvědA to ještě na nebohého posluchače čekají vyložené obludnosti v některých detailech: "čtverácky" zrychlený refrén v Zelení hájové, vpravdě ďábelské Nedvědovo vibrato v Černé oči jděte spát nebo chemicko-technologické fanfáry v Už mně koně vyvádějí, hodné korejské samohrajky z Teska. A tak by se dalo pokračovat donekonečna.

Takhle strašlivé album vrhá zcela nové světlo na dosavadní tvorbu Jana Nedvěda. Komu dosud připadal coby písničkář, tedy autor a interpret vlastních naivních písní, jako něco jen těžko akceptovatelného, měl by všechny ty Stánky a Ptáčata postavit vedle největších "perel" tohoto alba, aby ocenil jejich - byť, pravda, relativní - kvalitu.

Jan NedvědNemluvě o někdejším Nedvědově angažmá ve Spirituál kvintetu, kde by jen hluchý nevnímal jeho muzikalitu a přitom výrazovou uměřenost - a to Spirituál kvintet měl v repertoáru i řadu lidových písniček, byť hlavně moravských! A na albu Šibeničky přece právě Nedvěd jako zpěvák exceloval! Jenomže korektiv Jiřího Tichoty tady není a producent alba Milan Plechatý má laťku elementárního vkusu a muzikality někde úplně jinde.

Recenzemi postřelené husy z řad umělců často reagují: "Vždyť to přece nemusíte poslouchat!" To je jistě pravda. Níže podepsaný slibuje, že si v rámci zachování posledních zbytků duševního zdraví toto album už nikdy v životě neposlechne. A proč cítil potřebu se k němu vyjádřit, přestože "nemusel"? Protože má lidové písničky rád. A protože jsou věci, které nelze odbýt mávnutím ruky. Řečeno veršem písničkáře Jiřího Dědečka, "blbost žádá krev".

Honza Nedvěd: Lidové písničky
Universal, čas 52:26
Hodnocení iDNES.cz: 10 %