Komunisti byli kočka, my kličkující myši, říká Haubert z Visacího zámku

Kapela Visací zámek letos slaví pětatřicátiny. Její frontman, zpěvák a textař Jan „Hony“ Haubert nenosí pankáčské „číro“ na hlavě, ale v srdci, hlavu má plnou poezie. Legenda českého punku, promovaný inženýr a autor několika knih se v týdeníku Téma ohlíží za svým punkovým životem.

Fotogalerie4

Lenka Vrtišková Nejezchlebová pro Téma | foto:  David Neff, MAFRA

Visacímu zámku je letos pětatřicet let. Jak jste se měl, když vám bylo pětatřicet?
To byl rok... 1995. Přestal jsem pracovat a řekl si, že se budu živit jen punkem. Prodeje desek byly pěkné, kapela jela. Byl to dobrej rok.

Byl rok 1989 a revoluce pro vás jednoznačně pozitivní zlom, nebo je pro punkovou kapelu tak nějak dobré mít úhlavního nepřítele, v tomto případě režim?
Jednoznačně pozitivní zlom. Vždyť jsme do revoluce nevydali desku... Doufali jsme, že punk se bude rozmáhat, že budeme pravidelně hrát, kluby rostly jak houby po dešti. Navíc jsme konečně dostávali podíl ze vstupného! A nepřítel? My jsme měli vždycky písničky spíš srandovní a veselý, žádný zakyslý, politický, to nám bylo jedno. My jsme byli z revoluce nadšení. Občas jsem přemýšlel nad tím, jak by to s náma bylo, kdybychom nezačínali za komunismu, ale ve svobodné zemi.

A na co jste přišel?
Nástup by byl asi hodně rychlý. Vždyť jsme rok po založení kapely vyprodali Žofín. Kdyby nebyl totáč, možná bysme byli Zlatej slavík 1984!

Kvůli zmíněnému velkému koncertu na Žofíně se za vás musel zaručit Zahrádkářský svaz. Proč?
Koncert na Žofíně pořádali ještě svazáci z ČVUT. Ale když jsme skončili školu, potřebovali jsme se zaštítit nějakou organizací a našli jsme Svaz zahrádkářů. Komunisté nesnášeli soukromou iniciativu, když někdo přišel s vlastním nápadem, bylo to nepřípustné. Zvlášť pokud to mělo úspěch! Akce organizované shora byly přípustné, ale úspěch neměly, protože byly trapné. Princip byl tedy takový, že každá akce musela mít souhlas nějaké oficiální kolektivní organizace. My jsme si sehnali Svaz zahrádkářů.

Působí to ve vyprávění jako sranda, ale ona to zas taková sranda nebyla, ne?
Bylo to hra na kočku a myš. Bohužel kočka byli komunisti. A my kličkující myši. Jasně, štvalo nás to, ale měli jsme kapelu, hráli jsme jinak než ostatní kapely, nedělali jsme žádnou „politickou píseň“, hráli jsme, co se nám líbilo, což mě hrozně nabíjelo a dávalo mi to pocit, že aspoň něco dělám. Pocit zadostiučinění.

A připouštěli jste možnost, že se to zlomí?
Žili jsme s tím, že komunismus bude u nás na furt. A bylo to asi tím, že jako děti jsme zažili rok 1968. Bylo mi osm, to už si člověk leccos pamatuje. Napřed euforie! A pak přijely tanky a konec. A nikdo se tomu tragickému konci ani nedivil. Naši komunisti šli radši ještě dál, než bylo nutný, aby je ruský bratři pochválili. Když si vezmeme Polsko, Maďarsko, Bulharsko... Čeští komunisté byli nejsnaživější ze všech.

Celý rozhovor najdete v novém vydání týdeníku Téma.