Jejich společná novinka je dvojalbem – první polovinu tvoří premiérové skladby, druhý disk jsou předělané Burianovy starší písně, které si muzikanti z Bizzare Bandu sami vybrali. V jejich případě se kapela spíš držela předlohy, u nové tvorby dostala volnější ruku. „Píseň Na slepou kolej třeba zpomalili, donutili mě zpívat o polovinu pomaleji než normálně a najednou to má jinou atmosféru. A je to moc dobře, já potřebuju partnery,“ líčí Burian.
Písničkář je, jak sám v žertu říká, mluvčím své generace. Má představu, jak jeho písně o zralých lidech budou vnímat třeba třicátníci? „Nevím, jak to vnímáte třeba vy, nicméně už jsem na hitparádě Radia 1. Třeba to nevyjde, ale když jsem dělal desku Muži jsou křehcí, a to už mi taky bylo dost let, tak jsem vyhrál celoroční hitparádu téhle alternativní stanice. Bylo to i díky Xavieru Baumaxovi a mému synovi Jirkovi. První a druhé místo bylo naše,“ vzpomíná.
Ovšem písně jako Staré dopisy nebo Dcera se stěhuje z domu jsou skutečně cílené na starší posluchače. Záměrně. „Nedávno jsem vystupoval na představení pro seniory. Hrál jsem písně o nás, protože já jsem už taky důchodce. Došlo mi, že v rozhlase takové vysílání není a nikoho z mladých nezajímá, jak starší lidé žijí. A co mi přijde zajímavé, že je nezajímá, jak to s nimi bude,“ podivuje se písničkář.
„Většinou hraju pro věkově smíšené publikum, někdy i pro mladé, ale jindy zase jen pro ty starší. A to pak dělám různé finty, jako že se třeba zeptám – Taky máte v noci křeče?! Oni řvou – Jooo! A já si připadám jako Mick Jagger,“ usmívá se Burian.
