Stokrát si můžu říkat, že nejsem cílová skupina a že pro mě Jakub Děkan svoje vlezlé a blátivé písničky rozhodně nezpívá, ale i tak hraničí poslech jeho alba A jak se máš ty? s fyzickým týráním. Všechno by se dalo jakž takž snést, ale ve chvíli, kdy pan Děkan otevře ústa a ozve se ten jeho příšerně manýristický zpěv, jemuž nevěřím ani onen obligátní „dobrý den“, mám chuť nahlas plakat a naříkat. Každé Děkanovo „procítěné“ bejby je jako rezavý hřebík do ucha a to nemluvím o hudební ani slovní náplni. Ta je v tomhle případě zcela podružná.
Začátek desky a už čirá deprese. Nelepší se to ani u třetí Naděje, v níž společně s Jakubem Děkanem vzdychají, kňourají a dojímají sami sebe ATMO Music. Další písničky se už vyloženě bojím – na řadě je totiž další Jakub Děkan společný výstup, tentokrát hlavního protagonistu doplní Sebastian a Kuba Ryba. „Dneska žiju si svůj sen,“ zpívá se v ní a já přikyvuji. Ano, je krásné žít si svůj discopříběh, to už věděl jistý pan David.
A jak se máš ty? |
Ale pozor, píše se rok 2020, čili bude rap. A to je teprve tóčo: „Kámo, nemám daleko do čtyř křížků/já už se s nikým nechci dostat do křížku/vaším hrdinou byl Eminem/můj Láďa Křížků“ a tak dále. Ovšem může být – a je – ještě hůř. To když se krom Jakuba Děkana vnucují do přízně roztoužených děvčátek citoví loudilové O5 & Radeček. Zpívá se v ní cosi jako „čím míň je tu lásky, tím hlubší má vrásky“ a refrén jako kdyby vypadl ze zpěvníku nějaké zábavové kapely, vymetající sokolovny v Kozlově nebo Stránecké Zhoři.
Na závěr bych se chtěl vrátit k samotnému titulu alba. A jak se máš ty?, ptá se Jakub Děkan familiárně, čili si dovolím odpověď rovněž „na tykačku“: No, Jakube, než jsem si poslechl tvou desku, bylo to v rámci možností fajn.
