Tehdy jedenatřicetiletý zaměstnanec rozhlasu Zdeněk Svěrák si o devět let mladšího vojína Jaroslava Uhlíře vyhlédl jednoho dne přímo v práci. Tedy vyhlédl. On sám označuje začátek spolupráce s hudebním skladatelem za „krádež“. Jako první jej totiž objevil někdo jiný.
„No ano, já jsem vlastně Jaroslava Uhlíře ukradl Miloni Čepelkovi, kamarádovi ze studií, divadla a rozhlasu. Miloň byl tehdy stejně jako já členem redakce, která se jmenovala Armádní redakce Československého rozhlasu. Jarda Uhlíř byl v té době na vojně a vyhrál armádní soutěž,“ vypráví Zdeněk Svěrák, zatímco jeho „spolutvůrce“ vedle něho souhlasně pokyvuje hlavou.
A občas mu skočí do řeči. „Ta soutěž se jmenovala ASUT. Armádní soutěž umělecké tvořivosti, to si pamatuju zcela přesně,“ dodává rychle, až horlivě. „No, abych pokračoval,“ odtuší Svěrák a pokračuje ve vyprávění. „A Čepelka pozval vojína Uhlíře do pořadu. Nějak se sčuchli a začali spolu dělat písničky. Miloň je totiž také básník a textař. Já měl kancelář v patře a slyšel jsem, jak Jarda ty písničky hraje a zpívá.“
Uhlíř opět s úsměvem upřesňuje: „V hale stál klavír, u kterého jsme zkoušeli.“ „Mně se to tak líbilo, že jsem to nevydržel a jednou jsem za nimi k tomu klavíru přišel. On tvrdí, že jsem měl na sobě manšestrové sako s takovejma těma koženejma náloketníkama, to se tehdy nosilo,“ vzpomíná opět klidným hlasem Zdeněk Svěrák.
„Říkal jsem mu: Pane Uhlíř, nezkusil byste taky zhudebnit některý můj text? A dal jsem mu Strašidýlko Emílek. Slíbil, že se
o to pokusí, a zase pádil, protože byl venku jen na opušťák.“ Když pak Jaroslav Uhlíř první písničky přinesl, Zdeňku Svěrákovi se líbily. Postupně spolu začali psát víc a víc, až Svěrák Miloni Čepelkovi Uhlíře odloudil úplně.
Když se zrodil Cimrman
Psal se rok 1967 a zrodila se dvojice, jejíž písničky se staly hudebním doprovodem řady filmů a televizních i filmových pohádek. Mnohé už dávno zlidověly. Třeba Severní vítr z Vrchní, prchni! Nebo Není nutno z Tří veteránů. Autorem scénářů k oběma filmům je vždy pracovně vytížený Svěrák, který přiznává, že celý život díky několika povoláním trpí nedostatkem času.
Není se čemu divit. Kromě Uhlíře potkal Svěrák v armádní redakci dalšího svého osudového muže, byť fiktivního. V rámci příprav populárního pořadu Vinárna U pavouka vznikla smyšlená postava génia Járy Cimrmana, v roce 1966 Svěrák založil s Ladislavem Smoljakem a dalšími umělci Divadlo Járy Cimrmana a stal se kmenovým hercem a spoluautorem všech jeho
her (Akt, Vražda v salónním coupé, Němý Bobeš, Posel z Liptákova, Švestka a další).
Kromě toho si nejslavnější český učitel zahrál ve filmech jako Zločin v šantánu, Marečku, podejte mi pero!, Co je vám, doktore, Jako jed, Kolja. Na většině zmiňovaných filmů se podílel i autorsky, Kolja v roce 1996 získal prestižního Oscara. V televizi moderoval v 90. letech cyklus Úsměvy českého filmu, od roku 1987 uvádí s Uhlířem hudební pořad pro děti Hodina zpěvu – ten nyní slaví 20. výročí výběrovým dvojalbem.
Výjimka: Holubí dům
Skládání textů k Uhlířově hudbě je prý pro Zdeňka Svěráka radost, u které odpočívá. A je mu jedno, jestli píšou pro děti či pro dospělé. V 70. letech používal pseudonym Emil Synek, stejně se kdysi podepsal i pod text jejich snad nejznámější písně Holubí dům, kterou zpíval Jiří Schelinger. „Holubí dům byl vlastně výjimka. Z devadesáti procent dělám já hudbu na texty.
Ale Holubí dům a pár dalších kousků vzniklo opačně – Zdeněk psal texty na již hotovou muziku,“ říká Uhlíř. Výjimečný byl Holubí dům také tím, že v něm nenajdete ani stopy po jejich proslulém smyslu pro humor. Ten ostatně oba považují za hlavní důvod toho, že jim společná práce tolik let funguje.
Stihli složit na 400 skladeb. A to přitom Uhlíř bez Svěráka také nezahálel. Je podepsán pod písněmi k představení divadla Semafor Záviš kontra Březinová, v 80. letech byl spoluautorem scénáře, autorem hudby a spolu s Karel Šípem moderátorem televizních pořadů Hitšaráda, Galasuperšou a Klipklap.
Z televizních obrazovek po roce 2000 zní jeho hudba stále častěji v reklamních šotech – po desítkách let se vrátila na obrazovky píseň René, já a Rudolf či skladba Zdraví z Posázaví z filmu Ať žijí duchové. Možná jejich laskavý a hravý humor nesedí každému, stejně jako Uhlířovy jednoduché melodie. Oni si tím hlavy nelámou.
Za pravdu jim dává zážitek Jaroslava Uhlíře, který se v roce 2004 stal hostem rockového festivalu Keltská noc. „Poprvé jsem se před publikum bál vylézt s tím, že mě ti lidi shodí ze schodů,“ vzpomíná. Nestalo se. Naopak, rockeři si největší „dětinské“ hitovky odzpívali s ním a Uhlíř se od té doby na Keltskou noc každoročně vrací.
