Posaďte k jednomu stolu pány Romana Holého, Otu Klempíře a Michaela Viktoříka, povolejte ještě přes internet toho času mimo dosah diktafonu dlícího Dana Bártu, a zkuste se s nimi chvíli bavit vážně. Zprvu se vám to bude zdát nemožné, ale po chvíli zjistíte, že to, co říkají, vlastně stojí za hlubší zamyšlení. Jen to zkrátka podávají svým typickým způsobem na pomezí srandiček, mystifikace a utahování si ze zpovídajícího.
To, že je někdo drobátko smradlavý a dost vulgární, přece ještě neznamená, že je nevnímavé prase.
