Na desce hrajete kromě bicích všechno sám. Vážně jste to stihl za tři dny?
Nerad vysvětluju jiným lidem, jak chci, aby hráli. Mám to už za ty roky najeté. A jak jsem na to byl sám, nikdo nerušil, nevolal, tak to šlo rychle. Nacvičil jsem základy, nahrál jsem muziku a přemýšlel, kdo bude hrát na bicí. Technik a majitel studia v jedné osobě se na mě obrátil s tím, že on bubnuje. Protože moje písničky už znal, tak ty party nahrál snad za hodinu a půl. Perfektně rozuměl melodiím a tomu, co ty písně potřebují. Takového člověka jsem hledal roky!
Úvodní skladba desky Lazy Girl zní úplně jako Rolling Stones, přitom to však je originální píseň, žádná vykrádačka. Jak se vám to povedlo?
To děkuju, já totiž nejsem žádný Mick Jagger. Žiju v Americe přes padesát let, ale moje angličtina pořád není dokonalá. Nemám to v sobě. Já chtěl, aby to takhle znělo. Rozdělili jsme kytary, jako kdyby je hráli Keith Richards a Ronnie Wood, tvrdý virbl jako Charlie Watts. A najednou nebylo co řešit.
Desku jste si sám i produkoval. Berete jako výhodu, že vám do toho nikdo nemluví?
Když třeba podepíšete smlouvu s velkým vydavatelstvím, tak máte ve studiu skoro každý den nějaký dohled. Říkají vám, jak to máte dělat a že chybí nějaký hit. Tím jsem prošel a výsledkem je většinou paskvil. Líbí se mi taková ta tria, kde je basa, piano a ženská, co zpívá. Ale na to nemám.
Deska Colors asi nezamíří na špičku hitparády, ostatně dneska se hudba obecně prodává málo. Ale vy jste jako aktivní muzikant zažil dobu, kdy vinyl byl standardem a jako žhavá novinka přicházela cédéčka. Jak jste to tehdy vnímal?
Doba se změnila, to se děje. Bylo skvělé, že se cédéčka nepoškrábala a všichni si kupovali staré nahrávky znovu. Ale zvuk se samozřejmě změnil, a ne úplně k lepšímu. Dneska jdou vinyly znovu do módy a myslím, že zrovna mladá generace k tomu docela tíhne, ne? Jasně, vždycky už to bude menšina posluchačů, ale to je podle mě dobře.
Z dob dávných, konkrétně z roku 1974, pochází i píseň It’s You, kterou jste napsal pro zpěvačku Debbie Harry z kapely Blondie, v níž jste také hrál. Proč ji vydáváte až teď?
Napsal jsem ji tenkrát, protože jsem byl do ní zamilovaný, jako asi každý. A když jsem s ní hrával, tak jsem byl hrozně stydlivý. Při zkoušení jsem se na Debbie nemohl ani podívat. Ona byla prostě bezvadná ženská, nijak nafoukaná. Mimochodem jsem ji viděl hrát nedávno v Michiganu a byla pořád bezvadná, příjemná a hezká. Takže se to vrátilo.
Připadá mi, že i svižnější skladby na vaší desce jsou poměrně klidné. Má to nějaký důvod?
Klidné, nebo já bych možná řekl příjemné. Nějaké energické vypalovačky prostě nechávám mladším. Dělají to líp. V Americe je skvělá kapela Greta Van Fleet, která zní jako Led Zeppelin. Poslal jsem jí i skladbu, kterou jsem tu hrál loni živě, vypráví o tom, jak budeme oblbovaní propagandou. Tak uvidíme, co se stane. Nebo třeba skupina Black Keys, ta je výborná. Takovým muzikantům patří, aby byli krásní a pózovali. A modlím se, aby je nezkazily vydavatelské firmy. Já nechci nikoho kopírovat, to jen když mi do toho vlezou Stouni nebo Lennon jako v písni I Want To Be Together, tak je to v pořádku.
Píseň Wasn’t It Great je věnovaná slavnému newyorskému klubu CBGB, který původně cílil na žánry country, bluegrass a blues, ale nakonec skončil jako centrum punkové scény. Jak se to stalo?
Původně tam chodili motorkáři, tvrdí chlapi. Pak se lidé z rockové kapely Television zeptali, jestli by tam mohli hrát. Jejich zpěvák Tom Verlaine chvíli chodil s Patti Smithovou a tak nějak to postupně začalo. Když zemřel majitel klubu Hilly Kristal, šli jsme na poslední rozloučení. Nechtělo se mi tam držet řeč, ty ostatní byly fakt na umírání. Tak jsem vzal kytaru a s mojí partnerkou Cindy jsme napsali tu píseň. Pak lidi psali, jak všichni usínali, až pak naštěstí Král přišel se skladbou Wasn’t It Great. Je to prostě vzpomínka na to, co nám Hilly umožnil. A jací jsme byli hajzlové, co neuměli hrát.
